Sobotní rozjímání: „A kolik tak přečteš knih za rok?“

„Hele a kolik tak těch knih přečteš?“

Tak se přiznejte, co vy na to? Vážně počítáte? Nadhodíte cifru celkem působivou, abyste dosáhli obdivného „týjo, vážně“? Nebo se, jako já, hrdě přiznáte, že nemáte nejmenší ponětí?

Ne, nesahejte si do svědomí. Jen se pojďte podívat, jak si pracovně občas ty naše milé knihomoly na sociálních sítích nazývám.

Lovci knih

Jeho tempo při honbě za přečtenými knihami je vražedné. V jeho profilu nesmí chybět kolik knih přečetl za rok 2018, za letošní rok, za předchozí měsíc, poslední týden a v neposlední řadě, na kolikáté straně je u právě čtené knihy.

Výhody? Víceméně stoprocentní šance obdivu všech, kteří za celý rok knihu neměli v ruce. U těch, co ale občas něco počtou, obdiv ještě větší. Kají se a chtějí být jako vy! Jistá forma motivace to je, to se vám musí nechat!

Nevýhody? Častá nevíra okolí v to, v že takové rychlosti z děje vůbec něco máte. Užíváte si to vůbec? A taky ta všechna evidence! Máte můj obdiv.

Fanatičtí dočítači

Určitě se vám někdy stane, že už po první kapitole, po prvních třiceti stranách víte, že tohle žádná láska nebude. Postavy vás štvou, popis palmy v koutě na tři stránky, dialogy, kde se samotným postavám pletou jména, nebo jste prostě jenom knihu čapli kvůli té boží obálce a to uvnitř už třeba vůbec není váš šálek kávy.

Uklidním vás, stává se nám to všem. Ovšem správný dočítač nevyměkne! Odvážně a neúnavně bojuje s každou další stránkou, poněvadž nedočtenou knihu bere jako svou osobní prohru.

Výhody? Pokud se rozuzlení skrývá na samém konci, jak to mají někteří spisovatelé ve zvyku, pro dočítače je to víceméně jako nirvána. Kdežto my, chorobní odkladači, budeme se svou literární zmateností žít už do konce života.

Nevýhody? Kvůli urputné snaze dočíst každou knihu lze zmeškat něco naprosto unikátního. Festival zmrzliny, svatbu v královské rodině, babiččiny osmdesátiny a strýčka, který propadl karaoke. No není to k vzteku?

Vyklidněný knihomol

A teď hezky konstruktivně, matematicko-fyzikálně. Vezmeme-li si od obou skupin vždy jeden pozitivně působící prvek a smícháme je v poměru 1:2 se zdravým rozumem, přičteme požadovanou úroveň zábavy a v konečném výsledku vezmeme v úvahu časové možnosti smrtelníka a jiné formy pobavení, které život nabízí jako filmový svět či svět reálný s reálnými lidmi, vyjde nám z toho celkem jasná definice knihomola pohodáře.

Vůbec není špatné vést si svůj „čtenářský deník“. Vím, že to působí dost školácky, ale ať už si prostě jenom někam do bloku zapisujete přečtené knihy a přidáte k nim krátkou poznámku, či si přečtené knihy evidujete v nějaké chytré appce, je to celkem užitečné.

Minimálně já to oceňuji vždy, když mám chuť vzít do ruky knihu, kterou už mám přečtenou v domácí knihovně. Ono totiž vůbec není od věci se ke knihám čas od času vracet. Třeba v ní najdete něco úplně nového, anebo vás možná přenese zpět do vzpomínek na dobu, když jste ji četli poprvé. To je nostalgie!

Nutno také podotknout, že knihu není radno soudit podle obalu, ale také ani podle prvních pěti stran. Ne každá kniha je nabitá akcí už od prvních stránek, ne každý literární hrdina se projeví jako chytrolín/dobrák/hrdina v první kapitole. Pomalé rozjezdy totiž mnohdy čtenáře odmění za jeho vytrvalost skvělým příběhem s ještě lepším koncem.

Hlavní je číst protože vás to baví, odpočinete si, užijete si příběh. Nehnat se za skalpy a nikdy si nenechat namluvit, že láska ke knihám se měří počtem přečtených. Nenutit se do čtení, pokud se vám zrovna mnohem více chce zkouknout novou řadu seriálu nebo vyrazit s kamarády na pivo.

Ona si vás ta kniha stejně najde. Sama a všude!