RECENZE: Zapomeň na mě

Vzpomínkový palindrom stále zůstává naším nejvýznamnějším objevem, na jehož počátku stála jednoduchá otázka: Proč si některé okamžiky našeho života pamatujeme s naprostou přesností, zatímco jiné jsme schopni úplně vytěsnit?

Příběh 

Když se Euan rozhodne zaparkovat auto uprostřed železničního přejezdu, zdá se, že je to pro jeho manželství s Hanou konečná stanice. Manželku se podaří z auta dostat, ale jeho nikoliv. I když Euan srážku s vlakem přežije, tak upadne do kómatu. Když se, za nějaký čas, probere nepamatuje si vůbec nic a z jeho mysli se stane nepopsaný list papíru.

Hana se s manželovým stavem nikdy nesmíří a je rozhodnuta navrátit mu paměť za každou cenu. Rozhodne se, společně s Euanem, podstoupit kontroverzní léčbu, která jako by vypadla ze světa sci-fi. Aby se manželovi vrátily vzpomínky a jeho stará osobnost, budou si muset projít znovu deset let společného života. Bude to tvrdá zkouška na jejímž konci čeká na odhalení spousta špíny, křivd a odporných lží. Možná, že nakonec bude opravdu lepší zapomenout.

V nejtemnějším koutku mé mysli se rozzáří světélko porozumění. Jsem si jistý, že pravdu zná jen dívka s vlasy zapáleného hořčíku. S hlubokým zasténáním si tlesknu rukama o hlavu. Kolem lavic se pod věnci směrem k oltáři hladově vinou spirály mlhy...

Recenze 

Jako správný optimista začnu tím negativním. Celý příběh rámuje ošklivé tajemství, které není moc složité rozluštit dříve, než ho za vás rozluští postavy samotné. Vadí to? Troufnu si říct, že nikoliv a dávám knize šanci se projevit v lepších barvách. Mohla to být pouhopouhá zápletka v podobě nefunkčního vztahu, kdyby se ovšem nepřimíchala další ingredience, která tomu celému dodala zajímavý rozměr. Na scéně se objevují hrátky s pamětí a zvědavost ve mně vybublává na povrch. Vyzývám autora aby mi ukázal víc.

Je zvláštní, že i když se vyprávění neustále točí kolem několika málo scén, neměl jsem tendenci sklouznout k nudě a ke konci mi v těch známých kulisách bylo vcelku příjemně. Euanova osobnost, či spíše osobnosti, mě ponoukaly k neustálemu přemýšlení. Z myšlenky, že pouhým vymazáním něčí paměti stvoříme nového člověka, mě mrazí. Opět se vracím do svých milovaných "devadesátek" a přehrávám si nadčasový seriál Outer Limits. Prostupuji knihou dál a mé hodnocení se zvedá stejně rychle jako ručička otáčkoměru poté, co sešlápnu plynový pedál až k podlaze. Z počátečního plížení se rychle dostáváme do závratných rychlostí přímo k cíli.

Budu fér a přiznám, že jedno malé tajemstvíčko jsem odhalit nedokázal a jakmile jsem se k němu dočetl, došlo u mě k prozření. To co jsem pokládal za nelogičnost, se ukázalo jako promyšlený tah autora. Bod pro tebe, Andrew, dostal jsi mě, ty lišáku.

Na startu jsem byl negativní, ale v cílové rovince přidám ještě trochu pozitivismu a chvály za moc pěkný konec příběhu a překvapivě mrazivý epilog, který byl příjemnou třešničkou na dortu. Mám silný pocit, že jsem toho chtěl sdělit víc, ale zapomněl jsem to. To víte, paměť už není to, co bývala. Neví někdo, co jsem měl včera k obědu? Přísahal bych, že před chviličkou jsem to ještě věděl... Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 82 %