RECENZE: Záhada rukopisu – Příběh o lži, která pomohla pravdě vyjít najevo

Paříž

Evie žije se svým dospívajícím synem Hugem v Paříži, kde provozuje malý knižní obchůdek s botanickou tematikou. Truchlí po svém nedávno zesnulém manželovi Ralphovi a také Hugo nese ztrátu otce velice těžce. Oba dva tedy, jako rozptýlení, uvítají a s radostí přijmou nabídku historika a kurátora Muzea města Marseille dr. Clémenta Taziho ke spolupráci na uspořádání výstavy o dějinách druhé světové války. Clément Tazi by rád na výstavě prezentoval také artefakty ze života známé autorky detektivek Joséphine Murantové, která před časem ve věku 100 let zemřela a o níž se vědělo, že byla jako novinářka za války vězněna nacisty za činnost v hnutí odporu.

Joséphine byla pratetou Evieina manžela Ralpha. Jsou prázdniny a Evie s Hugem odjíždějí do vily na Azurovém pobřeží, kde Joséphine žila, aby se tam o ní dozvěděli více. V nádherně popsaném prostředí francouzské riviéry, prosyceném vůní slaného větru od moře, pečeného chleba, croissantů a čerstvých rajčat, rozmarýnu, levandule a růží, začíná Evie rozplétat Joséphinin příběh a s překvapením odkrývat tajemství, jimiž je naplněn.

V druhé linii jsme mezitím vtaženi do roku 1940, přímo doprostřed Joséphinina života. Je mladá a nespoutaná, a aniž by si přitom odříkala společnost francouzských intelektuálů v pařížských nočních barech, je zcela ponořena do své novinářské práce. Joséphine je však také nebojácná, a tak se stane, že se svým osobitým způsobem zapojí do odbojové činnosti a s nástupem nacismu je brzy prozrazena, zatčena a převezena do neblaze proslulé věznice Fresnes.

Azurové pobřeží

V další souběžné linii se vracíme do roku 1939, zpět do vily na Azurovém pobřeží, kde právě probíhá velkolepá slavnost. Politiky, umělci, spisovateli, členy místní venkovské šlechty a společenské smetánky se to jenom hemží a šampaňské teče proudem. Nálada je vynikající, ale jen do té doby, než služebná Margot Bissetová spáchá vraždu. Měla to být jen hra, ale jistá mademoiselle Peggy Schramsburgová padá doopravdy mrtvá, s kulkou v hlavě, k zemi. Margot je okamžitě zatčena a odeslána - kam jinam než - do věznice Frenses. A tady se seznámí s Josephine.

Frenses a Anrath

Následující část příběhu, kterou postupně Evie díky objevenému Joséphininu deníku odhaluje, je asi nejsilnější z celého románu. Prožijeme zde všechny ty hrůzy a nelidské podmínky, které musejí Josephine s Margot během války prožít jak ve věznici Frenses, tak později v německém vězení Anrath a v továrně na spřádání umělého hedvábí Phrix. Pronikneme také do tajemství práce francouzského protinacistického odboje a dozvíme se, že ne všichni nacisti byli stejní. Především si ale jen potvrdíme, jak důležité může být opravdové přátelství, a jaký může mít vliv dokonce i v otázkách života a smrti.

Všechny linie pak tvoří jeden jediný příběh, který je shrnut a uzavřen ve ztraceném rukopisu, prvotině Joséphine Murantové, který ovšem nikdy nebyl vydán a je nalezen až v úplném závěru knihy. Ten všem, včetně nás čtenářů, přinese velké překvapení a mnohé osvětlí.

Joséphine nasucho polkla, stejně jako to udělala předtím na pódiu oslněná sluncem, které jí svítilo přímo do očí. Viděla, jak ji vnímají ostatní: jako hrdinnou ženu, žijící v ústraní a skromně mlčící o své válečné minulosti. Jak reagovat na ten nezasloužený obdiv? Za své přežití vděčí jen náhodě, nijak se o ně nezasloužila. Pavučina tajemství, lstí a zrady, která ji přivedla do vězení a pak na nucenou práci v továrně, byla přetavena v hrdinskou ságu, jež se stala námětem hovorů na elegantních večírcích a slavnostních proslovů při udělování ocenění. Zaťala tedy zuby a přebírala ta ocenění jménem všech těch statečných lidí, kteří za války stáli po jejím boku, proto, aby nebyly zapomenuty jejich životy.

Verdikt

Záhada rukopisu je vlastně kronika života tří zcela rozdílných žen, která spojuje jejich osudy. Vypráví o tom, jak statečnost a hrdinství mnohdy vůbec nemusí být na první pohled vidět a také o tom, že i tak negativní jev jako je lež, může hrát pozitivní roli a pomoci třeba i zachránit život.

Autorka se věnuje zejména období druhé světové války a hrůzám nacismu, jak probíhaly ve Francii, což je zajímavý a zase trochu jiný pohled na válku, než jsme zvyklí. Předkládá fakta o poměrech v nacistických pracovních táborech a v jedné továrně, kam byli vězni posíláni na práci, čili téma, které v souvislosti s nacismem, ve stínu koncentračních táborů a holocaustu příliš často zmiňováno není. To je ta smutnější stránka příběhu, je ale šikovně vyrovnávána romantickým nádechem popisovaného období současnosti, kdy se Evie sblíží s Clémentem, když spolu pracují na přípravách výstavy. Velice autenticky a sympaticky působí také její vztah k patnáctiletému synovi Hugovi, na kterého je nyní sama.

Celkově je román citlivý, dojemný, napínavý a i přesto, že konečné rozuzlení jsem tak nějak celou dobu tušila, je překvapivý. Ačkoliv se v něm prolíná několik retrospektiv, příjemně se čte a je přehledný. Já osobně jsem měla nejvýraznější dojem z těch částí, kde autorka líčí letní atmosféru francouzského pobřeží, zdejších vesnic a svérázného způsobu života jejich obyvatel. Ta vůně, krása a přímo slastná lenivá nálada z ní úplně čiší a já jsem se cítila, jako kdybych tam rovnou byla. Záhada rukopisu se mi moc líbila, užila jsem si ji se vším všudy, a ještě jsem se dozvěděla leccos z historie.

Hodnocení: 90 %