RECENZE: Světlo z Pauliny

Jdu černým lesem a zapaluji svíčky v každé chalupě. Světlo v každém čísle popisném. Když lehce přivřu oči, můžu si představovat, že svítí za okny. Že každý dům má okno, záclonu a někoho, kdo si tam uvnitř svítí. …Paulina září. Jsem tu zase. Jsem doma. Jsem světlo z Pauliny...“

Ve svých recenzích chválím knihy někdy více, někdy méně, pravým skvostem však nazvu málokterou. V tomto případě ale nakladatelství Vyšehrad, ve své edici Tvář, odvedlo tak skvělou práci, že musím udělat výjimku. První, co mě zaujalo, byly ilustrace Veroniky Bílkové, z nichž na mě už z obálky zazářilo slunce tak, jako kdyby bylo skutečné. Rovněž výběr papíru byl opravdu dobrý, stejně tak písma a formátu textu. Jakmile jsem totiž na knížku sáhla a pak v ní začala listovat, už jsem se jí jednoduše nezbavila. Vlastní obsah a téma knihy je samozřejmě dílem samotného autora, který mě dokázal tak dojmout, že si zde rozhodně zaslouží bližší pozornost.

Zůstala sama v domě, kde se v kuchyni na zemi narodila a ze kterého nakonec všichni odešli, jen ona tady zbyla. Ona a ti dva andělé ve štítu…

 O autorovi

Jan Štifter (1984) je původní profesí novinář. Pracoval V Mladé frontě DNES, Lidových novinách a šéfoval týdeníku Sedmička. Narodil se v Českých Budějovicích, a právě tomuto kraji se věnuje nejvíce. Světlo z Pauliny je po novelách Kathy, Café Groll a románu Sběratel sněhu, za který získal cenu Česká kniha 2019, jeho zatím posledním počinem

O knize

Deset krátkých povídek na sto sedmdesáti šesti stranách přečtete za večer. Všechny se odehrávají na jihu Čech - místo zůstává stejné, ale čas se liší. Některé z příběhů na sebe lehce navazují, anebo mají společný bod. Zřejmě proto, aby byl patrný přesah či dopad událostí z minulosti do přítomnosti. A to nejenom, co se týká odsunu Němců z pohraničí (povídka Mešuge), který autora viditelně trápí – ostatně proč ne, je to otázka, která ve vzduchu stále visí, ale i současného a minulého režimu, dětství a rodičovství, a především učiněných dávných rozhodnutí.

Jan Štifter se k těmto tématům, která se navzájem v příbězích prolínají, staví s velkou dávkou melancholie, a přestože také s něhou, nadějí a velmi citlivě, osamocení jednotlivých protagonistů v nás nakonec zanechává zvláštní emoce a pocit smutku. Nejvíc na mne takto zapůsobily povídky Rodinná sešlost, vyprávěná ještě nenarozeným miminkem, Andělíčkářka a Andrlíkovec o tom, jaký také může být konec života a Světlo z Pauliny o návratu ke kořenům a velkém zklamání. Povídky Zpráva o nás třech, která obsahuje znovunalezenou naději a Žluté šaty z plakátu o docenění a nedocenění, se od ostatních trochu odlišují, ale spíše jen tématem. Všechny povídky jsou však psány úžasným nekonformním stylem, krásným a poetickým jazykem a některé – Kluk za plotem, Toho dne šel městem Ježíš, Dvakákáčko - dokonce s milým humorem.

Toho dne šel městem Ježíš. Měl bílou tuniku, vlasy v samurajském drdolu a v ruce třímal mobilní telefon. Vyšel ze Stromovky a Bůh ví, kde se tam vzal.

Světlo z Pauliny se pravým skvostem skutečně nazvat nebojím. Je to poezie, moudrost, krása a dojem z ní ve mně zůstane zřejmě už navždy. Děkuji také za to, že mě přivedla zpět k mladým českým autorům, které jsem poslední dobou tak trochu zanedbávala. Nyní si ji s úctou dávám do knihovny, abych se k ní mohla kdykoliv vrátit, a přitom si v duchu říkám: Kdybych mohla být spisovatelem, chtěla bych být Janem Štifterem….

Úryvek

Ta skříň stávala u nich doma, ve starém bytě s nepraktickou koupelnou v rohu kuchyně a trojicí nepoužívaných záchodů v patře, když všechno bylo ještě jinak. Určitě tam stála ještě v době, když randila s Kamilem. Když hlavně četla a nechávala se unášet svými sny a představami, když o nich ještě nahlas mluvila a nikdo ji moc neposlouchal, ale jí to tenkrát ještě nevadilo, věděla, že na všechno je spousta času. Bylo jí šestnáct, sedmnáct, osmnáct a pak o něco víc, čtyřiadvacet je půlnoc, třiatřicet kristovky a třicet čtyři atomové číslo selenu. Nějak moc rychle utekly roky od doby, kdy se nikdo neženil a nerozváděl, nikdo nic moc neplánoval, protože všichni věděli, že to mají ve vlastních rukou, a nikdo taky nikdy nečekal, že si sám koupí malý byt, protože by mu bylo smutno už dopředu.