RECENZE: Světlo z Pauliny

RECENZE: Světlo z Pauliny - titulní obrázek

Máte chuť na nějakou lahůdku, sladký bonbonek, vymazlenou knížku, kterou když vezmete do ruky, už se jí nikdy nebudete chtít vzdát? Pak určitě sáhněte po sbírce povídek od Jana Štiftera Světlo z Pauliny.

Jdu černým lesem a zapaluji svíčky v každé chalupě. Světlo v každém čísle popisném. Když lehce přivřu oči, můžu si představovat, že svítí za okny. Že každý dům má okno, záclonu a někoho, kdo si tam uvnitř svítí. …Paulina září. Jsem tu zase. Jsem doma. Jsem světlo z Pauliny...“

 

 

Ve svých recenzích chválím knihy někdy více, někdy méně, pravým skvostem však nazvu málokterou. V tomto případě ale nakladatelství Vyšehrad, ve své edici Tvář, odvedlo tak skvělou práci, že musím udělat výjimku. První, co mě zaujalo, byly ilustrace Veroniky Bílkové, z nichž na mě už z obálky zazářilo slunce tak, jako kdyby bylo skutečné. Rovněž výběr papíru byl opravdu dobrý, stejně tak písma a formátu textu. Jakmile jsem totiž na knížku sáhla a pak v ní začala listovat, už jsem se jí jednoduše nezbavila. Vlastní obsah a téma knihy je samozřejmě dílem samotného autora, který mě dokázal tak dojmout, že si zde rozhodně zaslouží bližší pozornost.

Zůstala sama v domě, kde se v kuchyni na zemi narodila a ze kterého nakonec všichni odešli, jen ona tady zbyla. Ona a ti dva andělé ve štítu…

 O autorovi

Jan Štifter (1984) je původní profesí novinář. Pracoval V Mladé frontě DNES, Lidových novinách a šéfoval týdeníku Sedmička. Narodil se v Českých Budějovicích, a právě tomuto kraji se věnuje nejvíce. Světlo z Pauliny je po novelách Kathy, Café Groll a románu Sběratel sněhu, za který získal cenu Česká kniha 2019, jeho zatím posledním počinem

O knize

Deset krátkých povídek na sto sedmdesáti šesti stranách přečtete za večer. Všechny se odehrávají na jihu Čech - místo zůstává stejné, ale čas se liší. Některé z příběhů na sebe lehce navazují, anebo mají společný bod. Zřejmě proto, aby byl patrný přesah či dopad událostí z minulosti do přítomnosti. A to nejenom, co se týká odsunu Němců z pohraničí (povídka Mešuge), který autora viditelně trápí – ostatně proč ne, je to otázka, která ve vzduchu stále visí, ale i současného a minulého režimu, dětství a rodičovství, a především učiněných dávných rozhodnutí.

Jan Štifter se k těmto tématům, která se navzájem v příbězích prolínají, staví s velkou dávkou melancholie, a přestože také s něhou, nadějí a velmi citlivě, osamocení jednotlivých protagonistů v nás nakonec zanechává zvláštní emoce a pocit smutku. Nejvíc na mne takto zapůsobily povídky Rodinná sešlost, vyprávěná ještě nenarozeným miminkem, Andělíčkářka a Andrlíkovec o tom, jaký také může být konec života a Světlo z Pauliny o návratu ke kořenům a velkém zklamání. Povídky Zpráva o nás třech, která obsahuje znovunalezenou naději a Žluté šaty z plakátu o docenění a nedocenění, se od ostatních trochu odlišují, ale spíše jen tématem. Všechny povídky jsou však psány úžasným nekonformním stylem, krásným a poetickým jazykem a některé – Kluk za plotem, Toho dne šel městem Ježíš, Dvakákáčko - dokonce s milým humorem.

Toho dne šel městem Ježíš. Měl bílou tuniku, vlasy v samurajském drdolu a v ruce třímal mobilní telefon. Vyšel ze Stromovky a Bůh ví, kde se tam vzal.

Světlo z Pauliny se pravým skvostem skutečně nazvat nebojím. Je to poezie, moudrost, krása a dojem z ní ve mně zůstane zřejmě už navždy. Děkuji také za to, že mě přivedla zpět k mladým českým autorům, které jsem poslední dobou tak trochu zanedbávala. Nyní si ji s úctou dávám do knihovny, abych se k ní mohla kdykoliv vrátit, a přitom si v duchu říkám: Kdybych mohla být spisovatelem, chtěla bych být Janem Štifterem….

Úryvek

Ta skříň stávala u nich doma, ve starém bytě s nepraktickou koupelnou v rohu kuchyně a trojicí nepoužívaných záchodů v patře, když všechno bylo ještě jinak. Určitě tam stála ještě v době, když randila s Kamilem. Když hlavně četla a nechávala se unášet svými sny a představami, když o nich ještě nahlas mluvila a nikdo ji moc neposlouchal, ale jí to tenkrát ještě nevadilo, věděla, že na všechno je spousta času. Bylo jí šestnáct, sedmnáct, osmnáct a pak o něco víc, čtyřiadvacet je půlnoc, třiatřicet kristovky a třicet čtyři atomové číslo selenu. Nějak moc rychle utekly roky od doby, kdy se nikdo neženil a nerozváděl, nikdo nic moc neplánoval, protože všichni věděli, že to mají ve vlastních rukou, a nikdo taky nikdy nečekal, že si sám koupí malý byt, protože by mu bylo smutno už dopředu.

 

Hodnocení 100 %

Mohlo by vás zajímat

Vesmírníček - Petr Brož BESTSELLER

4.8 z 5 hvězdiček

pevná vazba

Kniha nominovaná na ocenění Magnesia Litera Už jste někdy zažili, že ve vás něco vyvolalo neodbytnou otázku proč? Začal vám v hlavě...

399 Kč

Běžně 499 Kč

Do košíku

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet 5 Sdílet

Nejnovější články