RECENZE: Spát v moři hvězd

Musím hned úvodem uznat, že jsem se na novou Paoliniho knihu velice těšil. S jeho fantasy ságou jsem vyrůstal a dodnes patří mezi mé nejoblíbenější. Zajímavá a inspirativní je i z hlediska toho, že ji mladý spisovatel začal psát v patnácti letech, díky čemuž jsme mohli sledovat, jak se postupně vypisuje ve vyzrálého autora.

Ve Spát v moři hvězd se setkáváme s opravdu hardcore sci-fi, které je plné technikálií a rozhodně se s hlavní hrdinkou nemaže. Problémem zvoleného žánru a tematiky je prolínání témat a motivů. Tak třeba... Způsob, jakým byla mimochodem psána hlavní protagonistka Kira, mi v mnohém připomněl Artemis od Andyho Weira. Příběh mi zase strukturou lehce evokoval populární Nyxii (tu hlavně díky překvapivé nekompromisnosti příběhu, kdy se očekávaný Young Adult titul ukázal spíš jako drsný sci-fi thriller).

Hned na prvních několika desítkách stránek se totiž odehraje natolik brutální zvrat, připomínající zase nekompromisnost ságy Píseň ledu a ohně od George R. R. Martina. Smrt v novém Paoliniho světě si zkrátka nebere servítky. Zrovna tak chlad a krutost vesmíru dává spolu s některými vedlejšími postavami, s nimiž se Kira v průběhu děje setkává, v mnohém vzpomenout na moderní klasiky, jakou je třeba seriál Firefly. Časté popisy nejrůznějších futuristických technologií mi zase evokovaly výborné sci-fi Mise Saturn. Jen zde dochází na mnohem bližší střet s technologicky pokročilejšími mimozemšťany a odvěkou strašlivou hrozbou.

Paolini ve své novince poodhaluje příběh a historii fikčního světa opravdu pozvolna, díky čemuž po většinu knihy celkem tápeme, jen aby v momentě, kdy vše začne dávat jakýs takýs smysl, přišel s dalším zvratem. Představil nám opravdu zajímavý vesmír s velmi promyšlenou historií, do kterého nás uvrhne bez jakéhokoli představování.

Některé z vedlejších postav připomínají staré známé ze série o Eragonovi a Safiře. To ale vůbec nevadí – naopak. Jisté povědomé kulisy jsou vskutku vítané. Podobně je na tom i archetyp v tomto případě hlavní hrdinky, kdy je postava s jasně daným a „narýsovaným“ životem vlivem událostí vržena do boje, kterému příliš nerozumí a dostane nezvyklé schopnosti, o které nestála. V tomto případě se jedná o zvláštní pravdu o mimozemské civilizaci a technologii, která jí doslova obrátí život naruby, a navíc má potenciál zcela změnit celý vesmír. Jeden musí obdivovat spletitost a komplikovanost pole, do jakého se autor s nemalými ambicemi vydal. Přesto se místy nejde než pozastavit nad tím, jak je tento typ klasické sci-fi už poněkud vysosaný. Místy jsem si říkal, že by velmi obsáhlé knize možná nevadilo, kdyby byla kratší. Možná by to přidalo na údernosti.

Verdikt

Jeden z nejočekávanějších titulů roku 2020 rozhodně nezklamal. Po klasické fantasy plné draků, trpaslíků a elfů se Christopher Paolini vydává na pole klasické sci-fi. Jeho nové knize se nedá upřít vskutku impozantní znalost tematiky (z všelikých popisovaných technologií a procesů – ať už jde o pohony lodí, zbraně, mimozemskou civilizaci a její historii a mytologii či jakékoli jiné technologie, jde jednomu až hlava kolem) a značná popisnost. Díky tomu působí popisované reálie uvěřitelněji, což je velké plus. Ona popisnost může ale místy až nudit a být trochu na obtíž dynamice příběhu. Jde však o nadprůměrné čtení se značným potenciálem (nutno dodat, že je ve hře i filmová adaptace, na níž se má Paolini se sestrou Angelou přímo podílet), které jde doporučit zejména fanouškům hardcore sci-fi. Za sebe mohu říci, že i přesto, že mi kniha místy připadala příliš popisná a vybrané příběhové motivy lehce okoukané, jsem se při čtení dobře bavil a na pokračování se budu těšit.