RECENZE: Smrtící bílá

„Viděl jsem, jak zabili dítě.“

Robert Galbraith – pseudonym světoznámé autorky J. K. Rowling, pod jejímž jménem se většině z vás vybaví především kouzelnický učeň Harry Potter. Snad i proto si pro psaní příběhů ze zcela jiného žánru – detektivního, zvolila přezdívku. A tak se stalo, že je pro vás v letošním roce přichystán již čtvrtý díl takové série. Měla být původně pouze trilogií, ale člověk míní a život mění, a tak to vypadá, že jich bude dokonce víc než pět! Zatímco mezi předchozími úspěšnými příběhy se soukromým detektivem Cormoranem Strikem a jeho pomocnicí Robin Elacottovou (Volání kukačky, Hedvábník, Ve službách zla) uplynul vždy jen jeden rok, na ten čtvrtý, Smrtící bílá (Lethal White), jste si museli počkat dlouhé tři roky. Důvod je nasnadě. Kniha má přes 700 stran a to je hodně tvrdý oříšek, nejenom pro samotného Roberta Galbraitha, ale i pro ty nezarytější knihomoly. Jedná se spíše o společenský román, než o detektivku, která je pouze jednou ze tří příběhových linií. Osobní vztahy, zločin a politika jsou postaveny do stejné roviny, a zdá se tedy, že každý čtenář si může vybrat to své.

Děj začíná vlastně už prologem, v němž se ocitnete na svatbě Robin. Bere si dlouholetého přítele Matta, ale nevypadají zrovna šťastně… Hostem je i soukromý detektiv Cormoran Strike, Robinin bývalý šéf. Ano, bývalý, neboť před časem dal Robin výpověď. Teď jí chce však zpátky.. Kromě asistentky by Strike potřeboval také nějaký pořádný případ. Splní se mu obojí. Robin se vrátí a do klína mu spadne i jedna záhada, kterou oba vyšetřovatelé už nepustí z ruky.

Jsme v Londýně roku 2012. Všude kolem vládne zmatek, neboť probíhají oslavy 60 let od korunovace královny Alžběty a připravují se olympijské hry. Strikovu kancelář nečekaně navštíví hoch jménem Bill. Tvrdí, že viděl, jak zabili dítě. Bill působí poněkud nevyrovnaně, ne-li přímo bláznivě, dokonce z místa vyděšeně uteče, ale jeho historka detektiva čímsi zaujme. Protože případů je málo a Strike má dost času, rozhodne se na záhadu podívat trochu blíž. A na tomto místě začíná dlouhý, předlouhý příběh, ve kterém se podíváte pod pokličku…čeho? To neprozradím, ale budete se divit.

Strike se nejprve vydá Billa hledat. Narazí přitom na skupinu odpůrců olympiády a současné vlády vůbec a dostane se až do Parlamentu. Tam dojde konečně ke skutečné vraždě. To už ale za sebou budete mít možná víc než dvě stě přečtených stránek. Zdá se, že případy jsou dva. Nebo jenom jeden? Robin s Cormoranem na to přijdou. Než se dozvíte jak, nejméně třistakrát otočíte list. Troufám si tvrdit, že to nebude až takový problém. S

ledování detektivní zápletky se všemi jejími nervy drásajícími atributy vám osvěží romanticky laděná zápletka týkající se Robininných citů, ať už k manželovi, Strikovi či k sobě samé. Zdá se, že trpí pocitem méněcennosti a podřízenosti vůči Strikovi a touží po jeho pochvale. Mívá také stavy paniky, jako projev posttraumatického stavu. Rovněž Strike má své emoce a osobní strasti, o kterých se také dozvíte, možná až příliš mnoho. Má neustálé bolesti a cítí se opuštěný, což maskuje svým postojem samorosta. Člověk se pak musí pozastavit nad tím, jak je možné, že svou práci vykonávají tak dobře? Pravda je, že oba jsou velmi stateční, charakterní a zodpovědní, a tak si nakonec řeknete, že snad právě proto. Rozhodně budete – nejenom o nich – hodně přemýšlet, a to je dobře. Rozuzlení pak nabere tempo rychlejší, než na jaké jste si mezitím zvykli, a už vás nepustí. A přitom všem stihnete nahlédnout celkem zblízka do světa britské parlamentní politiky, což bude hodně zajímavé a trochu znepokojující.

Kniha je psaná er-formou, což je příjemné a přehledné. Rovněž popisy osob a atmosféry, zejména té Londýnské, se autorce povedly skvěle. To vás nijak nepřekvapí, nečekaná je pouze délka knihy. Shrnu-li tedy své hodnocení do jedné věty, tak nečekáte-li čistou detektivku, máte-li dost času a chcete-li si opravdu počíst, knihou Smrtící bílá chybu neuděláte. I přes svůj široký rozsah stojí za to. A slibuji, že té známé věčné větě všech knihomolů: „Ještě jednu kapitolu a už opravdu půjdu spát“, se určitě ani tentokrát nevyhnete.

„Londýn, který byl nedávno epicentrem oslav šedesátého výročí korunovace královny Alžběty, se chystal na pořádání olympijských her. Vlajky Spojeného království a logo Londýn 2012 byly všudypřítomné – na cedulích, na transparentech, vlajkové výzdobě, klíčenkách, hrníčcích i deštnících – a změť zboží souvisejícího s olympiádou zaplňovala doslova každou výlohu. Podle Strikova názoru logo připomínalo náhodně spojené střepy fluorescenčního skla a podobně mu nepřirostli k srdci ani oficiální maskoti, kteří podle něj vypadali jako pár kyklopovských stoliček. V hlavním městě panovala atmosféra vzrušení a nervozity, která se bezpochyby zrodila z odvěké hrůzy, že by se národ mohl zesměšnit…“