RECENZE: První osoba jednotného čísla

Ale stejně, občas – pokud člověku přeje štěstí – tu s námi zůstanou i nějaká ta slova. Za hlubokých nocí stoupají na vrcholky kopců, kde si hloubí nevelké nory přímo na míru a zalézají do nich, pak ani nedutají a čekají, až se přežene běsnící vichřice času. A když se pak konečně rozbřeskne a vichry ustanou, slova, která to přežila, začnou pokradmu vykukovat z děr…

Soubor osmi povídek, se kterými Haruki Murakami nyní přichází, je, jak už sám název napovídá, psán v první osobě jednotného čísla, a já dodám, že v mužském rodě. Celkový dojem z nich je pak, jako kdyby sám autor vzpomínal a vyprávěl vám o některých svých životních zážitcích, které se mu nějakým způsobem zapsaly do paměti. Při jejich čtení máte tendenci věřit, že se mu to skutečně stalo, zůstávají však zároveň i pochybnosti. Vždyť některé jsou tak bizarní, že přece není možné, aby byly skutečné – ale co když ano? Troufám si dokonce tvrdit, že rozdíl mezi fikcí a pravdou budete hledat jen těžko.

Všechny příběhy jsou svým způsobem tajemné a především - nemají pointu. Respektive, zřejmě mají, ale musíte si na ni přijít sami. Je v nich schovaná a je jenom na vás, zda ji uvidíte. A postavy? V každé povídce je jedna, která vám něco sdělí - stará mluvící opice, která má ráda pivo, škaredá, a přitom krásná žena, duch Charlieho Parkera, nepochopená básnířka, tajuplný bělovlasý pán na lavičce, baseballoví hráči, bratr dívky s gramofonovou deskou a zlá elegantní žena s tváří modelky. Některé si zamilujete, některé ne, jisté ale je, že budete mít o čem přemýšlet.

Bird konečně přiložil k ústům hubičku saxofonu, a jako by chtěl přezkoušet stav plátku, zahrál pozorně jeden jediný tón. A když pak ten tón pomalu odezněl, se stejnou pečlivostí za sebou potichu seřadil ještě několik dalších. Chvíli tu jenom tak pluly prostorem a pak se začaly měkce snášet k zemi. Když se tam ocitly do posledního a je pohltilo ticho, vyslal Bird do vzduchu šňůru tónů ještě hlubších a obsažnějších než předchozí.

Každá z osmi povídek vás zavede do Japonska, do doby vypravěčova mládí, středního věku i do doby nedávné. Ať to bude kdekoliv, všude se setkáte s krásnými i ošklivými ženami, různými podobami lásky, úvahami o životě a smrti, ale i s baseballem a samozřejmě s hudbou v mnoha podobách. Budete je možná vnímat jako čísi bilancování nad životem a hledání jeho smyslu, anebo alespoň smyslu některých okamžiků.

Fantazie a tajemno, které autor namíchává tak, jak to umí jen on, do obyčejných situací a náhodných setkání, je mění v opravdový čtenářský požitek, který se vám úplně dostane pod kůži. Díky osobitému, lehkému, humornému, a tudíž jen těžko napodobitelnému stylu Haruki Murakamiho, plnému poezie, zjevné lásce k hudbě od Beatles, přes Charlieho Parkera až k Schumannovi, a tolerance k lidem a tomu co mají uvnitř, si každou jednotlivou povídku doslova vychutnáte. A jste-li povahou trochu melancholičtí a rádi sníte, pak tím spíš.

Jde jenom o pár bezvýznamných událostí, co se přihodily během mé nanicovaté existence. Z dnešního pohledu se jedná jen o malé epizodní odbočky. I kdyby se neudály, na mém současném životě by se tím nezměnilo nejspíš skoro nic. V určitých chvílích se mi ale ty vzpomínky vrací, nejspíš pěkně dlouhými a dalekými cestami. A vždycky mi pak až překvapivou silou rozechvějí mysl. Tak jako noční vítr pozdě na podzim, který rozvíří listí pod stromy, naráz skloní k zemi traviny na celé pláni a prudce zabouchá dveřmi všech domů kolem.“

Rozbor povídek a odborné zhodnocení sbírky najdete na jejím konci v Doslovu od literárního kritika a novináře Jana Bělčíka. Možná si díky němu některé věci lépe vysvětlíte, ale já myslím, že to nebudete potřebovat.Haruki Murakami má ve vás důvěru a já také, a to i v případě, že jste od něj ještě nic nečetli. Sbírka povídek První osoba jednotného čísla vás určitě mile potěší a místo ve vaší knihovně si pak plně zaslouží.

Hodnocení: 100 %