RECENZE: Madony z Leningradu

Americká spisovatelka Debra Dean (1957) je profesorkou tvůrčího psaní na Floridské mezinárodní univerzitě. Vystudovala kromě angličtiny a divadelní vědy, také výtvarné umění, a právě tato skutečnost se velice dobře odráží v jejím románu Madony z Leningradu. Obrazům a umění zde věnuje podstatnou část a činí tím tuto knihu nesmírně poutavou.

Děj se odehrává ve dvou časových liniích. V té první, ze současnosti, je Marině osmdesát let. Žije s manželem Dmitrijem v Americe, kam se po válce přestěhovala. Má už dospělého syna Andreje a dceru Helenu. Přijíždí na svatbu své vnučky a setkává se zde s celou rodinou. Marina trpí Alzheimerovou chorobou, to však zjišťujeme až postupně. Zpočátku jen trochu zapomíná, a právě v těchto chvílích, paradoxně, začíná vzpomínat.

Okamžiky zapomnění a vzpomínek, které tvoří druhou linii románu, se pomalu, ale jistě prodlužují. Ocitáme se při nich s mladičkou Marinou v nacisty okupovaném Leningradu roku 1941. Pracuje jako průvodkyně v Ermitáži a připravuje tu obrazy a další vzácná umělecká díla k odvozu do úkrytu před zničením či ukradením. Kam budou odvezeny a jak to s nimi nakonec dopadne, zůstane však (veřejným) tajemstvím… Na stěnách zbydou prázdné rámy a Marina, snad aby si vytvořila svět bez války a utrpení, ale zřejmě především proto, aby nezapomněla, si v mysli vytvoří svou vlastní galerii, kam ukládá všechny obrazy z jednotlivých sálů a vytváří tak v duchu unikátní katalog. Mezitím, v současnosti, její rodina začíná poznávat, jak se jim Marina vzdaluje a snaží se s tím vyrovnat.

Literární dílo Madony z Leningradu nám připomíná především krásu a důležitost umění. Vzdává mu hold prostřednictvím věhlasné Ermitáže, kterou tak staví do ostrého kontrastu se syrovostí a krutostí války a utrpením obyčejných lidí. To, co se odehrávalo za nepředstavitelných mrazů při blokádě Leningradu, mnozí z nás možná ani netušili. Křehkost člověka si uvědomíme i v souběžné dějové lince, kdy rodinu opouští milovaná osoba a nikdo to nemůže změnit. Matka, babička, dcera, syn, vnučka, životní partner…ti všichni mají vědomí a svědomí a jsou plni svých vlastních emocí. Jak se kdo s čím srovná a kam až pronikne, ať už v roce 1941 či dnes, popisuje autorka velmi realisticky až surrealisticky, ale přestože se to zdá nemožné, dokáže zde najít i krásu a jemnost, která je součástí světa každého z nás…jen ji někdy těžko hledáme.

Debra Dean se obou smutných témat (válka a nemoc) zhostila na výbornou. Lehce a laskavě, a přesto nekompromisně. Román Madony z Leningradu je naléhavý, velmi dojemný a předkládá nám navíc mnoho uměleckých a historických faktů. Doporučuji tuto knihu komukoliv, protože v dějinách lidstva spolu všechno tak nějak souvisí a není na škodu si to občas připomenout.