RECENZE: Krvavý pomeranč

„Sleduju, jak nůž zakrojí do kůry a opatrně kulatý plod obkrouží. Následují dva další řezy. Pracuje pomalu a pečlivě. Už ví, jak na to. Tentokrát neukápne ani kapka krve.“

Britská autorka Harriet Tyce, s jejíž prvotinou Krvavý pomeranč (Blood Orange) se díky vydání nakladatelství Ikar a překladu Jany Vlčkové v letošním roce setkáváme, je studentkou tvůrčího psaní na univerzitě ve Východní Anglii. Je však především advokátkou trestního práva a já doufám, že inspirací k napsání Krvavého pomeranče nebyl její vlastní život, ale právě tato praxe, které se věnovala celých deset let. Nevěřím, že by žena – spisovatelka, která má ráda kočky, psy, moře a dobré jídlo a stále se usmívá, trpěla takovou ztrátou ideálů. Jedná se totiž o naprosto temný příběh, přinášející čtenáři úlevu snad jen v uvědomění si, že jeho vlastní život takový není. Ostatně, „Nejtemnějším thrillerem roku 2019“ byl kritiky román označen dokonce snad ještě dříve, než Harriet vzala tužku do ruky.

„Odstrčí mě a zmizí za rohem. Klopýtám za ním na vysokých podpadcích. Přidržím se zdi, abych neupadla. Místo hladkého cementu a cihel ale cítím v dlani něco lepkavého…“

Alison, která nám příběh vypráví, je vcelku úspěšnou obhájkyní. Na první pohled se i její soukromý život jeví jako dobrý. Má manžela Carla, dcerku Matildu a všichni společně obývají krásný dům v Londýně. Podíváme-li se však blíže, zjistíme, jak zdání může klamat. Carl přišel o práci a realizuje se v jakési ne zcela transparentní komunitě jako psychoterapeut. Nelze mu však upřít – prozatím – že se vzorně stará o dceru, domácnost i o Alison, která tvrdě pracuje, aby „ufinancovala“, jak sama říká, hypotéku na dům. Dostane také svůj první případ vraždy a vrhne se do něj po hlavě. Její klientka Madeleine ubodala svého manžela Edwina. K činu se ochotně přiznává. Edwin jí trápil a její syn James vše potvrdí. Zdánlivě jednoduchý případ.

Alison má pro Madeleine až příliš velké pochopení. Proč jí tento případ v mnoha ohledech něco připomíná? Už na začátku knihy zjistíme, že obě mají stejné démony – alkohol a sex. A obě mají pocit viny, stejně tak, jako méněcennosti. Přesto, že se jedná o ženy krásné, úspěšné, finančně nezávislé, zkrátka osobnosti, jsou vůči svým mužům submisivní. Harriet Tyce tyto skutečnosti popisuje velice tvrdě. Zvláště stavy opilosti a erotické pasáže, které hraničí až s prvky pornografie, si vychutnává. Jako by všichni muži byli násilníci a ženám bylo lépe bez nich. Zdá se, že ženy mohou vše a muži nic. Své muže živí a oni z toho mají komplex, a proto jsou takoví. A všichni dohromady přehnaně pijí a provozují sex. Zdali tomu tak opravdu je a jak to všechno dopadne, se dozvíme v závěru (naznačeném už v Prologu), který je absolutním vyvrcholením a zároveň velkým překvapením.

„Tequilu? Ano, tequillu. Další panák. A do třetice! Hudba duní. Tančím napřed s Robertem a Sankarem a potom s koncipienty. Ukážu stážistkám jak se to dělá. Usmívám se. Beru chlapy za ruku a otáčím se sem a tam. Tančím sama,rukama mávám nad hlavou. Zase je mi dvacet a na všechno kašlu. Další sklenička. Gin s tonikem. Z toho kraválu se mi točí hlava. Vlasy mi padají do obličeje…“

Po knížce Krvavý pomeranč jsem sáhla, protože mě zlákal její krásný obal a zajímavý název. Rovněž anotace, podle níž jsem nabyla dojmu, že se jedná o detektivní, trochu psychologický thriller, určený spíše ženám, mě zaujala. Můj úsudek, jak jsem posléze zjistila, však nebyl správný. Obal, ale i název, který v příběhu, zvláště na jeho konci, bude hrát klíčovou roli, zůstaly. Nemýlila jsem se ani v tom, že je kniha určena ženám, ne však takovým, jakým jsem si představovala…. Pokud nenávidíte muže a případně i samy sebe, budete z knihy nadšené. Nejedná se ani tak o dílo feministické, jak by se možná mohlo zdát, i když ženy z něj vycházejí lépe. Oběťmi jsou zde ony, ale současně i muži.

„Hádala bych se. Prosila bych ho, aby zůstal. Ale je mi příliš zle. Kyselina mi rozežírá jícen. Válím se na podlaze, kam jsem upadla, nasáklá zvratky a příliš ponížená, abych se omlouvala…“

Celkově však mohu říci, že jsem knížku četla jedním dechem. Přestože je místy znát, že se jedná o debut – autorka nemá ještě zcela vytříbený styl – je velice čtivá a intenzivně nás nutí chtít vědět, co bude dál. Vyvolává sice dojem, že ani jedna z postav není kladná, to však zřejmě není pravda. Harriet Tyce popisuje svět pohledem z horší strany a připomíná, že ať se nám to jakkoliv nemusí líbit, existuje i ta. Snaží se nám sdělit, jaká je současná společnost, jak ostentativně schovává své city a vše hezké co má. Vidíme jenom klišé, mnohé zůstává skryto a ukazuje se pak v úplně jiné podobě. Je-li tento příběh napsán na základě skutečných případů, pak vám i přesto, že to tak nevypadá, doporučuji si jej přečíst. Zážitek vám stoprocentně zaručuji.