RECENZE: Holčička, která měla ráda Toma Gordona

„Děti žijí v nepřetržitém šoku. Vjemy jsou tak nové a silné, že musí být nutně děsivé.“ Děti dokáží realitu vstřebat způsobem, na jaký dospělí nestačí. Vnímají ve větší šíři. Když dítě uvidí na ulici oběť havárie, půjde se nejdřív podívat, než zavolá pomoc.“ (S.King)

Samotný příběh je vlastně úplně jednoduchý. Malá Trisha je normální holčička, které je teprve devět let. Žije s mámou a starším bráškou a stýská se jí po tátovi. Rodiče jsou rozvedeni, a to jí dělá starosti. Stejně jako jejímu bratrovi Péťovi. Ten se proti tomu vzpírá, bouří se, a neustále se s mámou hádají. Trisha, na rozdíl od něj, navenek dělá, že se nic neděje. Stále se směje, je veselá – přestože se zdá, jako kdyby pro Péťu a mámu už ani neexistovala. Má ale přece ještě svou panenku Móňu Balóňu, kamarádku Pepsi, taky tátu, který na ní i po pár pivech jistě někde myslí, a především svůj idol, nahazovače týmu Red Sox, Toma Gordona, jehož ani jeden zápas (v rádiu) nikdy nevynechá.

Jednoho dne se Trisha, v triku Red Sox č. 36 a s rádiem v batůžku, naštvaný Péťa, kterému se nikam nechce, a jeho provokacím čelící máma, vydají na výlet do apalačského lesa. Vyberou si místo s jednoduchými turistickými stezkami, poblíž městečka Castle Rock (jak jinak!). Ti dva si Trishy vůbec nevšímají a postupně se jí (i metaforicky) vzdalují. Je jí to jedno, chce se jí čůrat, a tak se rozhodne, že zajde do lesa – mimo stezku. Třeba jí začnou postrádat a budou o ni mít strach! – říká si. I když jejich hlasy k ní ještě stále doznívají, malá Trisha netuší, jak špatné rozhodnutí právě učinila. A už vůbec ne, že jich bude ještě mnohem víc, a že tím druhým bude jít zkratkou…

Poslouchala, jestli zaslechne hlasy z hlavní stezky, ale teď byly lesy tiché. No, to nebyla tak docela pravda. Slyšela sténání větru mezi vzrostlými starými borovicemi, slyšela křik sojky a z dálky ťukání datla, který si dobýval z dutého stromu svou dopolední svačinu, slyšela další komáry, kteří přiletěli (už jí bzučeli kolem obou uší), ale neslyšela žádné lidské hlasy. Vypadalo to, že jediným člověkem v těch velikých lesích, a i když to bylo směšné, znovu ji nepříjemně zašimralo v tom místečku nad břichem.

Co vám budu povídat – Trisha stráví v lese, (téměř) úplně sama, prakticky bez jídla a pití – strašných devět dní. To, co tam prožije, je zlý sen. Stephen King se opět - a mě to nepřekvapuje - ukázal jako mistr. Aniž by použil jakýchkoliv nadpřirozených bytostí, vytvořil jednu z nejděsivějších nočních můr, jaké kdy existovaly. Horor zde totiž tentokrát spočívá v něčem jiném. V představě, jak se malé dítě asi cítí, když je ztracené samo v nekonečně hlubokém lese. Ve dne by to možná ještě šlo, i když jeden dva dny by stačily, ale v noci?

„Haló? – zkusila to znovu. Žádná odpověď. Ale cosi tam bylo a teď se to dalo do pohybu, těsně za stromy na okraji mýtiny, šlo to zleva doprava. A jak tak pohnula očima, kterýma nesledovala nic, jen měsíční světlo a svůj pocit, zaslechla v místech, kam se dívala, zapraskat větvičku. Tiché vydechnutí…nebo se mýlila? Že by to byl jen závan větru?“

Jistě si každý z vás pamatuje na své dětství, a je vám asi jasné, že nemusíte být Stephenem Kingem, abyste pochopili, o čem je řeč. Ale bude to právě on, kdo vám to beze zbytku zprostředkuje. Je vidět, že ví,  jaké děti mívají pocity, jak uvažují a co řeší jako priority. Vyzdvihuje dětskou bezelstnost, nevědomou statečnost (či pud sebezáchovy?) a určitou, životními zkušenostmi nezatíženou, bezstarostnost. Ale především to, jak se dokážou bát! Víc než my dospělí, protože jejich fantazie nezná mezí – a tím jim vlastně nakonec i pomáhá – tak jako naší Trishe. Uvidí totiž také krásu, kterou díky autorovu smyslu pro poetiku, uvidíte i vy.

Dětské dušičce zkrátka Stephen King rozumí a dokáže ji neuvěřitelně dobře popsat. V tom je Kingovo umění, jak už víme i z jiných jeho děl, ve kterých píše o dětech. Holčička, která měla ráda Toma Gordona je však podle mě nejlepší. Ta autentičnost, jako byste tam s Trishou byli, je na tomto příběhu asi to nejsilnější. Komáři a mušky vás budou otravovat jako ji, ohánět se po nich budete taky tak, stejně jako vás při padající tmě postihne panika ze zvuků a stínů, z osamělosti, ze všech těch možností volby a bezradnosti. Především však budete šílet strachem o ni – o tu malou holčičku.

Laň nijak nevyrušilo, jak se Trisha hlučně a s mlaskáním prodírala libavkovým křovím, a Trishin výkřik ji patrně jenom mírně popudil – Trishu později napadlo, že tato laň bude mít štěstí, když přežije příští loveckou sezónu. Laň jenom zastříhala ušima a dvěma pružnými kroky – byly to vlastně spíš skoky – se vrátila na mýtinku, kterou protínaly svazky paprsků kalně zeleného a zlatého světla. Za ní stáli a mnohem opatrněji se dívali dva nohatí koloušci.

Knížka není dlouhá – asi jako Lunapark, který mi stylem trošku připomínala. S jedním rozdílem – tahle, kromě toho, že je samozřejmě na jiné téma, neobsahuje téměř žádné dialogy. Jen ty, které dívka vede sama se sebou.

Když tak po sobě pročítám recenze, které jsem kdy napsala na knihy Stephena Kinga, koukám, že skoro u všech nějakým (pokaždé jiným) způsobem tvrdím, že vybočují z jeho standardu. Totéž jsem chtěla napsat i teď – znamená to snad, že z Kingova standardu vybočuje každá Kingova kniha?! No, ať je to jak chce, Holčička, která měla ráda Toma Gordona patří každopádně k těm starším (1999), a ty já mám nejraději.

V roce 2005 byl k Holčičce už dokonce hotov i scénář! Později se však projekt zrušil, a to je škoda – mně by se to líbilo - Amerika by ovšem takové trápení dětí na filmovém plátně asi neustála.

Na závěr nesmím zapomenout ještě tradičně pochválit skvělou překladatelku Lindu Bartoškovou a vysvětlit, proč ze sta bodíků dva strhávám. Baseball. Vůbec mu totiž nerozumím a nebaví mě. Tom Gordon, který je v příběhu druhou hlavní postavou, mě tedy i se svými problémy zanechal zcela chladnou. No, snad mi to odpustí (pokud vůbec existuje) a pan King doufám taky. Koneckonců, je to moje mínus, nikoliv jejich (natož vaše)… Tak se bez obav pusťte do čtení. Bude to dobré!

Hodnocení: 98 %