Staré domy toho pamatují hodně. Jsou mlčenlivými svědky mnoha lidských osudů. Ale jeden z nich, Dům pod náměstím, je výjimkou. Poruší své mlčení a bude vyprávět.
Jméno Markéta Hejkalová není v knižním světě nijak neznámé. Tato česká autorka je také vydavatelkou, překladatelkou, zejména finské literatury, a ředitelkou známého Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě. Aktivně pracuje také pro světový PEN klub a vede překladatelský seminář finské literatury na Masarykově univerzitě v Brně. Ani jako spisovatelka nezahálí. Dům pod náměstím, vycházející ze skutečných událostí, je její již devátý román.
"Dům pod náměstím je v první řadě román. Vyskytují se v něm reálné postavy, ale jsou přejmenované a s jejich osudy nakládám velmi volně. To se týká i manželova dědečka, který se v mém podání jmenuje Josef Vlkovský… Něco je realita, něco autorská licence. V každém případě doufám, že se mi podařilo zachovat ducha všech lidí, kteří v našem domě žili. Ten příběh je pocta jejich životu, odvaze a tvrdé práci." (Markéta Hejkalová)
Obálka knihy Dům pod náměstím
Příběh
Hlavním hrdinou příběhu, či spíše příběhů, je dům. Stojí na hlavní ulici v jednom malém městě na Vysočině, kousek pod náměstím, ve kterém se odehrávají osudy členů několika rodin, které v něm žily a pracovaly, a on se stal jejich svědkem.
My domy máme okna a těmi pozorujeme, co se kolem nás děje, někdy se mračíme a jindy usmíváme. A máme dveře a vy jimi vcházíte dovnitř, do vlastních i cizích životů.
Děj začíná už v roce 1695, kdy dům patřil mladé vdově Marii Alžbětě Jeníkové. Její životní osud je prvním, o kterém dům vypráví a pokračuje v tom ve chvíli, kdy jej Marie Alžběta prodá. Nový majitel, pan Klobása, si v něm zřídí výrobnu kočárů a dál provozuje i lékárnu, kterou zřídila už původní majitelka. Konvent, který je také součástí domu, však prozatím zůstává bez povšimnutí.
Když pan Klobása zemře, postupně se od domu dozvídáme o dalších majitelích a s mnichy, kteří nyní konvent obývají, se dostáváme do 18. století. Zatímco jsme ponořeni do dojemného příběhu malého Vojty, kterého se mniši ujmou, ani si neuvědomíme, že jsme se přehoupli už do století devatenáctého a do domu se stěhuje Jan Veselý s rodinou a rozjíždí dílnu na pletení ponožek.
Než se nadějeme, je tu továrna a přichází noví majitelé, rodina Zajícova, a s nimi počátek 20. století. Zajícovi jsou první, koho napadlo v domě zřídit lahůdkářství. Prodávají v něm obložené chlebíčky, makové pečivo, drahé salámy, likéry a koření. Lahůdkářství přečká i příchod druhé světové války, kontroverzního souseda s tragickým osudem, a především hokynáře, mladého a statečného pana Vlkovského. Z lahůdkářství se stává „krám U Vlků“, jak mu všichni říkají, a nejenom kvůli vycpané, metr dlouhé loutce v podobě usmívajícího se vlka ve výloze. Tento název, ať už se kolem děje cokoliv, obchodu zůstane ještě mnoho let...
My domy tušíme, že se něco nedobrého chystá, i když ještě nevíme co, i když ještě doufáme, že se ve svých pocitech mýlíme. Zrovna tak jako vy lidé.
Přichází další světová válka, nástup komunistů, změna režimu se vším, co k těmto událostem patří, i covidová epidemie, kterou už si všichni pamatujeme. Ano, až tak daleko se dům ve svém vyprávění dostane, ale nebude to tak jednoduché. Protagonisté budou muset mezitím čelit válečným omezením, rodinným tragédiím, znárodnění a konfiskaci majetku, ale i ne vždy dobrým změnám devadesátých let. Přesto díky své odvaze a osobní sile zažijí i úspěchy a nové začátky.
V závěru pak dům předá své slovo nové postavě, mladé dívce Anežce, která tak jako všichni ostatní jmenovaní, má s domem mnoho společného. A je to právě ona, kdo celý příběh jakoby uzavře, ať už doopravdy či pomyslně, aby mohl začít příběh nový a s ním i nová historie domu, který toho ví možná víc, než by si kdokoliv přál.
Hodnocení
Hned na začátku musím říci, že se mi román Dům pod náměstím moc líbil. Rozhodně by vás neměl minout a hned vám povím proč. Dobře se mi četl, a neustále mě udržoval v napětí, jak jednotlivé postavy dopadnou. To jsem se u všech dozvěděla, i když mi z toho mnohdy bylo smutno. Ale takový je život a máte-li ho před sebou takto v kostce, může vám dát i velkou naději.
Uvědomíte si, jak je čas pomíjivý, že jde pořád dál a je vlastně jedno, jaké dějiny se kolem odehrávají. Jistě, lidský osud mohou značně ovlivnit, ale některé věci, a myslím, že ty podstatné, zkrátka zůstávají za každých okolností stále stejné. Radost z úspěchů, smutek z nezdarů, láska, nenávist, neustávající touha, a také tragédie a křivdy, které je třeba překonat. To je zřejmě to hlavní, co nám dům/vypravěč dává na vědomí. On nepopisuje jenom běh událostí, ale moudře je také ze svého vlastního, objektivního pohledu komentuje, a přitom nijak nevnucuje. Jen nám pomáhá si snáze vytvořit ten svůj.
Je obyčejné odpoledne na konci května, lidi chodí Dolní ulicí nahoru na náměstí a dolů přes most kolem skleněného paláce a Rolnického domu na nádraží, jen já tady stojím a koukám na dům U Vlků a dům se na mě usmívá a šeptá mi, ať se ničeho nebojím, že život dobře dopadne.
Příběhy samotné mají jako celek mnohem větší záběr, než jak se to zpočátku zdá. Kromě zajímavého netradičního vhledu do staré i novodobé historie v úzké souvislosti se životy obyčejných lidí, tvoří jednu velkou myšlenku, a to já mám ráda. Nebýt příliš velkého množství složitými vztahy vzájemně provázaných postav, ve kterých jsem se ke konci již jen obtížně orientovala, je kniha velice poutavá, čtivá, svým stylem dobře přístupná a velmi dojemná. Také dům v roli vypravěče a pozorovatele je podle mě hodně zajímavý a originální nápad. A mimochodem, ten dům, číslo popisné 153 v havlíčkobrodské Dolní ulici, stále existuje. Je v něm nakladatelství, kavárna a samozřejmě potraviny. Jen místo vycpané vlčí hlavy tu najdete hlavu pravého finského losa.
Obálka knihy Dům pod náměstím 
