Patříte-li mezi ty, kteří četli Pýchu a předsudek, řadíte se možná zároveň i mezi ty, kteří tak
trochu bojují s tím, kam toto dílo zařadit. Přikláníte se ke slovům jako kultovní, mezní nebo
klíčové, ale nějak se vám to k této knize nehodí? Kdyby to bylo na mně, řekla bych, že se jedná
zkrátka o dílo klasické, ať už jste jím byli uneseni stejně jako já, anebo ne. A zdá se, že
nejsem jediná, kdo dílo Jane Austenové takto vnímá. Kathryn Sutherlandová, profesorka
Fakulty anglického jazyka a literatury Oxfordské univerzity, si z něj udělala dokonce vědecký
obor. A tak vznikla knížka Chawtonské dopisy Jane Austen (The Chawton Letters, 2017).
Mohu se vší marnivostí hrdě prohlásit, že jsem to nejméně vzdělané a nejméně informované ženské stvoření, které si kdy trouflo považovat se za spisovatelku.
O autorce
Britská spisovatelka Jane Austen (1775-1817) nenapsala jen Pýchu a předsudek (Pride and Prejudice, 1813) nebo předtím Rozum a cit (Sense and Sensibility, 1811), příběhy z prostředí anglického venkova, nazývané též „romány rodinného života“, i když ty bezesporu patří k nejznámějším, už kvůli jejich několikerému úspěšnému zfilmování. Krátké prózy, básně i dramata, psala (anonymně) od svých patnácti let.
Její nejrozsáhlejší tvorba však vznikla v anglickém městečku Chawton, kam se přestěhovala z Bathu a kde pak žila osm let se svou matkou a sestrou Cassandrou až do své smrti. Zde, kromě výše uvedených románů, vznikla ještě díla jako je Opatství Northanger, Emma či Mansfieldské panství. V Chawton Cottage, jak se domu Jane Austenové všeobecně říká, později vzniklo Muzeum Jane Austenové, a právě tam je uloženo všech sto šedesát dochovaných (původně jich prý byly tisíce) dopisů, kteréJane Austen za svůj život napsala.
Je rozdíl mezi pýchou a hrdostí, ač se obě tato slova často užívají. Hrdý člověk nemusí být pyšný. Hrdost se týká spíš toho, co si sami o sobě myslíme, pýcha toho, co si přejeme, aby si o nás mysleli druzí.
Kathryn Sutherlandová si vybrala třináct z nich, ke každému přidala úvod, poznámky a vysvětlení s osobním komentářem, a tak vznikla půvabná knížka, kterou si každý knihomil, ne-li bibliofil, může do své knihovny jenom přát.
Dopisy jsou vybrány velice pečlivě a umožňují nám tak nahlédnout do soukromého života a myšlení této výjimečné autorky. Zjišťujeme z nich, že své dopisy, zvláště sestře Cassandře, psala stejným stylem, jako příběhy svých knih. Upřímně, vážně i nevážně s humorem, mile, zkrátka inteligentně a na úrovni.
Styl, jak by se dalo čekat, není ani příliš archaický a je pro dnešního čtenáře dobře pochopitelný. Výrazové prostředky jsou slušné a ohleduplné – a možná, že snad jedině to se může zdát nemoderním. Díky těmto dopisům, se krásně přeneseme do atmosféry anglického venkova, jeho koloritu a tehdejší společnosti. A nejenom to, pronikneme také dosoukromí Austenové a interních pohnutek a okolností k rozhodnutí stvořit svá „drahá děťátka“, jak svým knihám říkala. Najdeme zde však také odpovědi, které psala její sestra Cassandra, a ty jsou velmi dojemné. Až si člověk říká, jaká je to škoda, že už si dopisy, psané perem a na papír, tolik nepředáváme...
Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.
Jane Austenová, přestože sama v lásce příliš štěstí neměla, o ní i o životě hodně věděla a svou moudrost úžasným způsobem dokázala ostatním i předat. Soubor jejích dopisů, sestavený profesorkou Kathryn Sutherlandovou, který máme nyní možnost ve skvělém a výstižném překladu Kateřiny Hilské a povedeném přebalu držet v ruce, to jenom dokazuje.
