RECENZE: Černé léto

Teď je ovšem v sázce kariéra i dobré jméno detektiva Washingtona Poea. Na světlo totiž vyplaval šest let starý případ, v němž se mu podařilo usvědčit z vraždy své dcery známého šéfkuchaře Jareda Keatona. Nyní se ale zdá, že domnělá zavražděná je stále naživu navíc tvrdí, že uprchla ze zajetí šíleného únosce, který ji celých šest let věznil.

Od chvíle, kdy se s ním setkal, věděl, že je to nepoctivý a manipulativní člověk. Uvědomoval si však i to, že když očekáváte zákeřnost, vidíte ji všude. Bylo to tak? Přinutila ho averze ke Keatonovi vidět věci, které neexistovaly?

Tento případ není vůbec jednoduché rozlousknout. Ať už pro množství vyšetřovatelů či pro čtenáře. Autor vytvořil složitý a propletený případ s tolika vrstvami, že není snadné o něm byť jenom číst. Hladkému čtenářskému zážitku bohužel nepomáhá ani to, že autor každý Poeův krok popisuje s takovou detailností, jako kdyby psal report svému nadřízenému. Pokud čtenář preferuje oddechovější čtení, Černé léto jeho choutky pravděpodobně neuspokojí.

Výrazný posun ale nastal ve vztahu dvou hlavních vyšetřovatelů. Z morouse Poa a sociálně neohrabané Tilly se stali nejlepší přátelé a výborně se doplňují, jak znalostmi, tak svými rozdílnými reakcemi na dění kolem nich. Tato svérázná dvojice často děj oživuje komickými situacemi, které vycházejí z jejich vzájemné interakce. Díky Tilly Poe už tolik nepůsobí jako samotářský a ponurý patron a díky Poeovi už Tilly nerozebírá pochody svých střev při těch nejméně vhodných situacích (otázka je, kdy je něco takového vůbec vhodné).

Hlavní záporák knihy je nebezpečný a arogantní člověk s psychopatickými sklony, s nímž si není radno zahrávat. Přesně to je ale ten typ nepřátel, na které má Washington Poe „štěstí“. Nutno ovšem podotknout, že právě oni pro něj tvoří rovnocenného soupeře. Na něj si totiž jen tak někdo nepřijde!

Příběh je velmi složitý a možná by nebylo na škodu se některým jeho aspektům věnovat hlouběji. Tím, že autor klade důraz především na technický popis vyšetřování, některá zajímavá místa v nich mírně zanikají. Nelze mu ovšem upřít, že se jedná o potavou a originální zápletku s nepředvídatelným, i když mírně nechutným rozuzlením.

To, na co odkazuje obálka knihy, mi došlo, až když jsem ji celou dočetla a možná, že je to dobře, protože od té doby se mi na knihu nechce ani dívat, natož sahat. To je samozřejmě mírná nadsázka, ale pokud máte opravdu barvitou představivost, z konce knihy vám nemusí být úplně dobře.

Podtrženo, sečteno, nebylo to špatné čtení, ale musím se přiznat, že zápletka Loutkového divadla se mi asi líbila o chloupek víc. Kniha nicméně za přečtení rozhodně stojí, už kvůli dvěma skvělým hlavním vyšetřovatelům, díky kterým se opravdu nudit nebudete.