Mrzoutský Muž jménem Ove dojme i pobaví

Samozvaný strážce pořádku

Ovemu je 59 let. Každé ráno vstane ve třičtvrtě na šest, uvaří si poctivé kafe a vydá se na inspekční kolečko kolem celé čtvrti. Jako samozvaný strážce pořádku musí pravidelně kontrolovat dodržování příkazů a zákazů a dohlížet na správné parkování aut i kol. Taktéž je třeba zajistit správné třídění odpadu po neschopných obyvatelích, kteří si ani neumí přečíst nápis „Popelnice na kovy".

V garáži mu parkuje modrý Saab – jiné auto neuznává a kdo jezdí v něčem jiném, jako by nebyl. Ovemu před lety zemřela žena a když nyní dostal výpověď v práci, nic už ho na tomto světě nedrží. Chce jenom v klidu odejít, s čistým stolem a naolejovanými dvířky od linky.

To by se ale nesměli přistěhovat noví sousedé – těhotná Íránka Parvaneh se svým mužem, „mamelukem" Patrickem a jejich dětmi. A ke všemu je tu ten kocour, který se zřejmě rozhodl, že bude žít s Ovem. Když mameluk nacouvá Ovemu do schránky, je jasné, že sebevraždu bude třeba odložit na zítra a udělat s novými sousedy krátký proces.

Byl Ove vždy mrzout

Nějakou dobu jsem váhala, jestli si Oveho přečíst, nebo ne. Někteří čtenáři přiznávají, že jim trvalo, než se do knížky začetli a pořádně je začala bavit až od poloviny. Nakonec jsem ale ráda, že jsem se pro Oveho rozhodla, protože mě příběh chytil už od začátku. Takového samotářského mrzutého pána jako je on známe jistě všichni; málokdo se však zamyslí, jakou má jeho chování příčinu.

V této knize se to dozvídáme postupně – kapitoly se střídají se vstupy do minulosti, kdy Ove popisuje, jak se seznámil se svou ženou Sonjou, jak se přestěhovali do vlastního domku, o přátelství s Runem a Anitou... Krok po krůčku tak čtenář zjišťuje, jaký Ove byl, jaký je a že se vlastně nic nezměnilo. Až do chvíle, kdy narazí na mameluka a jeho rodinu, kteří mu obrátí život vzhůru nohama.

„KLÁÁÁUN," zavyla tříletá a hopsala na lavici, což Oveho definitivně utvrdilo v domněnce, že tohle děcko jede v drogách. „Copak to tu máme za holčičku? Nechtěla bys vidět kouzlíčko?" lichotně se vemlouval klaun a poskakoval k nim v příliš velkých červených botách jako opilý los. Ove si pomyslel, že jen naprostej budižkničemu může dát přednost něčemu takovýmu před pořádnou prací. Klaun zvesela spustil na Oveho. „Nemá strejček pětikačku?" „Ne. To strejček rozhodně nemá." (úryvek z knihy)

Laskavý humor i vážnější nota

Kapitoly jsou relativně krátké a mají vždy jasný a výstižný název. Je krásně vidět, jak Parvaneh se svou rodinou narušili Oveho samotářský život a on si uvědomil, že vlastní smrt může ještě nějakou dobu počkat. Mnozí srovnávají Oveho se Stoletým staříkem, který vylezl z okna a zmizel, myslím si však, že kromě muže v letech veškerá podobnost končí. Stařík je primárně vtipnou knihou – oproti tomu je Muž jménem Ove laskavým příběhem o stáří, lásce a o tom, že nikdy není pozdě dát šanci něčemu novému.

Humor obsahuje také spoustu humoru netlačí však na pilu, takže se čtenář nebude smíchy popadat za břicho, spíš se lehce pousměje; někdy i více než lehce. Tato knížka je vlastně ve výsledku i dojemná, protože Oveho si tak oblíbíte, že se s ním nebudete chtít loučit. Krásný je i jazyk této knihy, zejména množství originálních přirovnání.

Muž jménem Ove je osamělý, zklamaný a protivný na všechny okolo. V kontrastu k němu je jeho sousedka Parvaneh ztělesněním radosti a optimismu. Nesmíme zapomenout na kocoura, tolik nenáviděného, který má ovšem stejně jako hlavní postava svou hlavu a nad jejich dialogy se budete více než usmívat.

V této knize je mistrně namíchán humor, dojemné okamžiky i vážnější zamyšlení nad smyslem života a společností, ve které žijeme. Pokud ještě váháte, neváhejte. Ove je skvělý společník, který si najde cestu do vašich srdcí. Moc se mi líbil.