Jak chutná Sůl moře?

Zima roku 1945. Čtyři mladí lidé. Čtyři tajemství. Každý přichází odjinud, když se najednou potkají při dlouhé cestě v závějích sněhu a okolnosti je svedou dohromady. Utíkají před válkou a hledají svobodu. A za tou je má dovézt obrovská loď Wilhelm Gustloff. Do přístavu míří tisíce zoufalých lidí, kteří v tuto loď věří. Věří, že je zachrání. Bohužel ne vše, co se slibuje, se dá dodržet. Loď čeká hrozný osud. Největší tragédie v dějinách mořeplavby, o které se ví překvapivě málo.

Kapacita lodi je okolo 1400 lidí, ale nakonec se na ní nalodí přes 10 000 pasažérů. Je zde pouze 12 záchranných člunů. Hlavní postavy Joana, Emilia, Florian a Alfred. Všichni zde vypráví svůj životní příběh a každý je úplně jiný. Ale jedno mají společné – chtějí žít a přežít. Jejich vůle je táhne vpřed i přes to, že některé přátelé ze skupiny cestou ztrácejí, trápí je zima, hlad a jsou zranění. Překvapilo mě a zároveň potěšilo, že se zde opakují postavy z knihy V šedých tónech.  Joana je přeci ta sestřenice Liny, která odešla do Německa za lepším životem. I Lina je zde mnohokrát zmíněna a vy se dozvíte, jak to s Joanou dopadlo a jaké měla vůči sestřenici výčitky svědomí. 

Kde je Emilia? Do bot mi natekla studená voda. (…) Loď se nakláněla na příď a na levobok. Schody směřovaly v podivném úhlu, takže se po nich stoupalo ještě obtížněji. Kousek od nich leželo bezvládné dětské tělíčko.

Jak můžete popsat něco, z čeho jste stále tolik rozrušení? Není to vůbec nic jednoduchého. Toto je moje druhá kniha Ruty Sepetys a já si jí řadím mezi mé nejoblíbenější spisovatele. Nedokážu říct, jestli byla lepší V šedých tónech nebo Sůl moře. Každý příběh je úplně jiný – a přesto stejný. Je silný a zasáhne vás na hodně dlouho. Hned jsem hledala na internetu různé informace o lodi a našla třeba i museum Wilhelma Gustloffa a objevila také film z roku 2008 – Zkáza lodi Gustloff.

Sůl moře je velice silný román o lidské naději, víře, lásce, odhodlání a obětování se pro druhé, až je to k neuvěření. Je popsaný tak skutečně, že si dovedete vše živě představit. Vidíte ty lidi, jak se snaží zachránit své životy. A nejen své, ale i svých dětí a druhých okolo sebe. To jsou ti praví hrdinové. Já je vidím a pláču. Hrdinové beze jména, kterým byl přednější život druhých než ten jejich. Oni se obětovali. Obětovali svůj život za jiný.

Na konci následuje poznámka autorky, historická fakta o lodi a této události a já zase přes slzy nevidím. Prohlížím si opět mapy v knize, dívám se, kudy všichni šli, takovou nepředstavitelnou dálku, v mrazech, závějemi, hladoví. Strach, smrt, vážná zranění. Ale vůle žít a přežít je poháněla kupředu a oni se nevzdávali ani na minutu. Pak mě napadlo, že se podívám, kam až Emilia se záchranným člunem doplula… a zase pláču… neskutečné…