Recenze na knihu
Srdcetápání Pohnerová Eliška

Noah, Izák, Kryštof, Ema, Laura, Jakub, Leo to jsou mladí lidé v jednom městě, v jednom čase, kteří tu prožívají své příběhy. Všichni mají ale jedno společné, snaží se srovnat s láskou. Láskou bolavou, ale krásnou, která se každého z nich dotýká jiným způsobem a přesto je svým způsobem spojuje, ale taky rozděluje. Učí se žít s láskou, ale i sami se sebou, a srovnávat se s bolestnými věcmi a poznávat sami sebe. Srdcetápání není příběhem klasický romantický román. Spíš než celkový příběh se dočkáte jednotlivých „částí“, které jsou každá věnovaná jednomu (případně dvěma) lidem, kteří řeší nějaký problém s láskou a vztahem. Zpočátku mě to hrozně mátlo, nebyla jsem schopná se zorientovat, ale asi ke konci druhé takové části jsem se chytla a pak už mi to dávalo smysl a začalo to do sebe zapadat. Líbilo se mi, jak jsou ty části každá samostatná, ale přitom jsou nějak propojené. Dohromady jsou ale harmonické, nepřijde mi, že by jeden nebo druhý příběh nějak vyčníval, jsou pěkně sladěné zejména hloubkou příběhu. Co je zajímavé, tak sem někde četla, že kapitoly by šly poskládat vlastně jakkoli za sebou, vyjma té poslední a vlastně je to pravda. Je to hrozně zvláštně psaná kniha, originální. Jednotlivé příběhy jsou psané z pohledu různých hlavních osob v er formě. U této knihy je to dobře, zde by ich forma postrádala smysl a čtenáře by hodně mátla. Takhle můžeme každý příběh vidět z trochu širší perspektivy a lépe se v něm zorientovat. Postavy podle mě nejsou popsané nijak do hloubky, co se týče třeba vzhledu nebo povahových rysů. Dozvídáme se o nich spíš tak mimovolně z vyprávění, z jejich náhledů na život nebo situace, se kterou se zrovna v knize potkávají. Je pak docela obdivuhodné, jak autorka dokázala o postavách psát někdy docela silné věci na tak krátkém prostoru jedné kapitoly. Žádná z nich totiž není úplně hlavní, každá má svůj omezený prostor. Nevybudovala jsem si tak k nikomu vysloveně vztah, spíš jsem se je vnímala jako takový celek, i když k sobě všichni úplně nepatřili. Tato kniha dle mého názoru není úplně o příběhu, ale spíš o pocitech. O tom, co dospívající prožívají a jak se vyrovnávají se starostmi na poli lásky, které jsou ovlivněné spoustou různých faktorů. Ukazuje nám různé podoby vztahů, a také tím, co je trápí, jak prožívají třeba vlastní odlišnost, nebo překonávají traumatické situace. Autorka umí pracovat skvěle se slovy, kterými umí vyvolat emoce, aniž by psala napřímo a popisně. A to je velmi cenné. Není to určitě letní romantika k bazénu, ale hlubší kniha k zamyšlení. A jako takovou jí můžu doporučit. Budu nad ní určitě ještě pár dní přemýšlet.