Recenze na knihu
Bůh konců Jacqueline Holland

Píše se rok 1984. Collette LeSangeová žije poblíž amerického městečka Millstream Hollow ve státě New York. Ve svém domě vede francouzskou školku, kterou navštěvují děti z lepších rodin. Collette však není obyčejná žena. Před více než sto padesáti lety během morové epidemie jí byl věnován dar věčného života, který se ale časem začal jevit spíše jako prokletí. „Co bych za to dala, kdybych mohla žít jako oni! Co bych za to dala, kdybych se mohla podívat do zrcadla a najít vrásku, rýhy v koutcích očí, jakoukoli známku, že i můj konec se blíží, vytoužená cílová páska, k níž mohu bezstarostně doběhnout.“ Poté, co na mor vymřela celá Collettina rodina, objeví se její tajemný dědeček a pošle ji přes moře do Evropy, kde se na pozadí historických událostí skrývá a putuje napříč zeměmi. První světovou válku prožije ukryta v lesích, část té druhé pak v jedné francouzské vesničce, kde se věnuje své největší vášni – výtvarnému umění. Válka ji dožene k úprku zpět do rodné Ameriky, kde v místě svého někdejšího bydliště časem zakládá onu zmíněnou školičku. Tu navštěvuje i zakřiknutý chlapec jménem Leo, u něhož Collette objevuje velké umělecké nadání. Také ale zjišťuje, že chlapec nemá zrovna ideální dětství. „Svět je jen rotující koule bolesti, kde nejvíc trpí ti nejbezbrannější.“ I když to z anotace není příliš zřejmé, Bůh konců je upírský příběh. Ale asi ne úplně takový, jaký byste očekávali. Ze stránek na vás necákají potoky krve a neútočí běsnící nemrtví, kteří vylézají ze svých rakví, aby vysáli nebohé oběti. Jacqueline Holland čtenářům servíruje citlivý příběh, který se z části nese na romantické vlně. Hlavní hrdinka se snaží dělat správné věci a být dobrá, jen toho zkrátka není schopná a kvůli svému údělu vždycky skončí ve složité situaci, kdy ji nezbývá nic jiného než lhát, podvádět a krást. I když je upírka, příčí se jí zneužívat důvěry velkorysých lidí, kteří se k ní chovají laskavě. Samozřejmě všichni dobře víme, čím se upíři živí. Ale kde brát životodárnou tekutinu, když máte v jádru dobré srdce? Collette má naštěstí za domem les, kde se to jen hemží různými savci. Nedaleko se také nachází farma postarších manželů, kam si Collette občas v noci skočí usrknout z několika krav. Děsí ji občasné výpadky paměti, kdy neví, co se v noci odehrálo, a sama tyto situace přirovnává k příběhu o doktoru Jekyllovi a panu Hydeovi. Cítí, že by mohla být svému okolí nebezpečná. Příběh je vyprávěn ve dvou časových linkách. Jedna sleduje minulost hlavní hrdinky od jejího útlého dětství a druhá se zabývá jejím životem v roce 1984, kde se nakonec obě časové linie střetnou. Bůh konců je krásný příběh plný smutných a emotivních pasáží. „Po bohatých zkušenostech se světem jsem zjistila, že jde o dost neblahé místo, kde silní rozdrtí slabé mnohem častěji než naopak. Mladé a bezbranné sužují nemoci, hlad a chudoba, hlupáci vládnou moudrým a entropie nakonec všechny věci tlačí vstříc nesouladu a zmaru. Nic dobrého, co jsem kdy poznala, nezůstalo uchráněno zkázy. Se vším, co jsem milovala, jsem se musela rozloučit, a nikoli laskavě, v uslzeném obětí, nýbrž surově a strašlivě.“