Sobotní rozjímání: Ohlédnutí za útrapami knihkupce a zákazníka v časech předvánočních

Knihkupectví jako výdejní „okénko“

Z pozice knihkupce na krásné a velké letňanské pobočce mohu říci, že jsme se opravdu snažili o to, aby v tolik hektické době plné změn a proměn nákup u nás zůstal co možná nejvíce podobný normálnímu stavu.

I přesto, že jsme byli nějakou dobu zavření, fungoval (a samozřejmě stále funguje) výborně náš e-shop. Potřeba dotknout se nejnovějších knih a třeba si k nim přičichnout, zůstala i po ukončení lockdownu a otevření prodejen nějakou dobu nenaplněná – chybělo to jistě jak zákazníkovi, tak nám zaměstnancům. Nějakou dobu jsme totiž byli nuceni prodej omezit na pouhý výdej internetových objednávek. Knihy tak byly skoro jako v nějakém oblíbeném severském thrilleru zahrazeny výstražnou páskou a přístup k nim nebyl pro „civilistu“ možný. Přesto jsme se snažili vyjít vstříc.

Prosincové znovuotevření prodejen

O to větší radost jsme měli po pořádném otevření v prosinci, kdy jsme mohli pásku strhnout a zaměřit se na to, co nám – knihkupcům – jde nejlépe; co možná nejosobnější (s patřičným odstupem a rouškou na obličeji samozřejmě) přístup k zákazníkovi. Jelikož je naší prací a posláním mít co možná největší přehled o knižních novinkách (které jako jednu z mála věcí COVID-19 naštěstí prakticky neovlivnil – regály i letos přímo přetékaly desítkami nových titulů) a být díky tomu schopni doporučit knihy, které se přesně trefí do vkusu vás, nebo vámi obdarovaných.

Přesto, že jsme otevřeli, byl ještě běžný provoz knihkupectví poněkud překryt stínem opatření, s nimiž se pojilo omezení počtu zákazníků na prodejnu a tedy i povinnost brát si u vstupu odpočítané košíky. My jsme pak zase byli nuceni počítat zákazníky stojící venku, na které se košík nedostal, aby se zmapoval čas, kdy je pobočka nejvíce vytížená. O pravidelném doplňování dezinfekce do bezdotykového dávkovače a čištění odevzdaných košíků nemluvě.

Za sebe i kolegy mohu říci, že i přes všechny ztížené podmínky jsme byli opravdu rádi za každého zákazníka. Rovněž musím uznat, že lidé byli letos mnohem cílevědomější a co je možná pro nás hlavní – i milejší. A právě takovýto příjemně hřejivý pocit sounáležitosti, toho, že jsme v tom všichni spolu, je nejen vpravdě vánoční, ale měl by patřit ke každodenní všednosti. Slušnost a úsměv (byť skrytý za rouškou) přece nic nestojí.

Předvánoční útrapy

Z tradičních vánočních peripetií stojí za vyzdvihnutí opětovná přítomnost jevu, který jsem už v loňských „Útrapách“  nazval „Schrödingerovou pokladnou.“ Tak si jej připomeňme. Takováto pokladna je (podobně jako ona známá kočka) něčím, co zároveň existuje a zároveň ne. V momentě, kdy je v provozu hned několik pokladen se ta, jež je nejblíže začátku řady lidí stává prakticky neviditelnou. Pokud v knihkupectví plném lidí slyšíte poměrně často výkřik: „Volná pokladna,“ můžete si vsadit, že se jedná právě o výše zmíněný jev. Zákazníci totiž jako by ji sice viděli, ale v jakési zvláštní touze vystát si frontu ji přesto vědomě přehlíželi s pozdějším odvoláním se na to, že:

Tam vepředu na vás není vidět.

Což leckdy zní poněkud úsměvně v okamžiku, kdy za pultem stojí váš bezmála dvoumetrový kolega.

A pokud jsem vloni o „Vánočních shonech“  (pro knihkupce je v této době běžná nejen zátěž v podobě silných náporů zákazníků, ale i prodloužené směny kvůli doplňování spousty zboží) psal, že jde o jakousi předzvěst apokalypsy, letos je toto srovnání možná ještě mnohem příznačnější. A přízračnější.

Závěrem nezbývá než teď, v momentě kdy jsou naše knihkupectví zase zavřená, popřát vše dobré do nového roku s nadějí, že bude méně zubatý než ten minulý.