RECENZE: Vox

Christina Dalcherová ve své knize nastínila antiutopickou představu světa, v němž ženy ztratily svůj hlas a přišly o většinu svých práv. Svět, v němž rozhodují muži, a ženy pouze mlčky přihlížejí…. Spojené státy nastolují nová pravidla společnosti, v níž ženy nemají své místo. Tedy mají – zavřené doma s limitem sta slov na den, kde jejich jedinou starostí má být péče o domácnost, svého muže a děti.

Pro hlavní hrdinku Jean je mlčení o to obtížnější kvůli jejímu vzdělání v oboru lingvistiky a neurolingvistiky. Tyto vědy se zabývají jazykem a řečí, neurolingvistika navíc zkoumá vztah jazyka a mozkových procesů či tkání, které jazyk a řeč zprostředkovávají. Sama autorka má také vzdělání v několika oborech lingvistiky. Christina Dalcherová má magisterský titul z obecné lingvistiky a doktorský titul z fonologie, fonetiky, sociolingvistiky a italštiny. Všechny tyto vědy autorka nějakým způsobem zakomponovala do své knihy.

Původem Italka Jean McClellanová žije se svým mužem Patrikem a čtyřmi dětmi poměrně obyčejný život dle nových pravidel, která vycházejí z náboženského učení reverenda Carla. Ač se Jean nový styl života příčí, když za jí přijde několik agentů přinášejících nabídku na dočasný návrat do práce, váhá. Nechce se jí pracovat pro někoho, kdo nastolil tenhle zrůdný režim a kdo by potenciálně mohl její práci nějak ošklivě zneužít. Co je jí po tom, že prezidentův bratr utrpěl úraz, kvůli kterému trpí Wernickeovou afázií a ona a je jediná, kdo by mohl nalézt lék?

„Možná si myslíte, že jsem blázen, když jsem po šanci vrátit se zpět do práce ihned neskočila. Chápu vás. Příjem navíc by se nám hodil. To je jedna věc. A můj výzkum, knihy, spolupráce s Lin a doktorandy, to všechno mi chybí. Mluvení mi chybí. A nejvíc ze všeho mi chybí naděje. Byli jsme už tak zatraceně blízko… Jenže prezident, jeho malý bratříček a vlastně všichni muži jsou mi srdečně ukradení.“

Z hlavní postavy je po většinu její zpovědi – čímž kniha vlastně je – cítit frustrace a vztek nad systémem, který ji a ostatní ženy odsoudil k mlčení. To se podepisuje i na vztahu k jejímu manželovi a nejstaršímu synovi, který se novým režimem nechává ovlivnit a se svou matkou jedná s despektem. Některé tyto pasáže se mi nečetly lehce, a to se nepovažuji za nějak radikálně smýšlející feministku.

Autorka o svém románu na svých webových stránkách píše: „Nevím, k jakému žánru bych Vox zařadila, ale představte si Stepfordské paničky od Iry Levina s příměsí Příběhu služebnice od Margaret Atwoodové a špetkou neurolingvistiky a jste na správné cestě.“ Já sama jsem se neubránila srovnání s románem 1984 od George Orwella, na nějž autorka v knize sama odkazuje prostřednictvím úvah hlavní hrdinky.

Nutno podotknout, že toto srovnání asi nebyl úplně dobrý nápad vzhledem k tomu, že 1984 považuji za geniální a nadčasové dílo, v němž je hlavní hrdina postaven před mnoho nelehkých voleb a do mnoha šílených situací, přičemžto pro něj neskončí nijak pozitivně. Hlavní hrdinka Voxu si naproti tomu nepočíná od začátku úplně nejlépe a i když si také projde několika krizemi, ve finále jí to autorka neskutečně ulehčila, což podle mě docela snížilo vážnost celého příběhu. Jak jsem se zezačátku začítala s nadšením, konec knihy mě tedy ale vůbec neuspokojil. Třeba to ale budete mít jinak.