RECENZE: Úzkosti a jejich lidé

Ani negativních emocí tu není zrovna málo. Fredrik Backman je přesvědčený, že každá úzkost má svého člověka. Ne, není to naopak, protože uznejte, že naše úzkosti nás většinou mají pěkně v hrsti. Úzkosti a jejich lidé se nám také snaží ukázat, že na své problémy nemusí být člověk nikdy sám, protože nikdo není tak „normální“, jak se tváří.

Tento příběh je mi sympatický také proto, že kvůli jednomu hloupému nápadu, a ještě hloupější náhodě se ocitne skupina absolutně různorodých lidí zavřená v bytě „s otevřenou dispozicí“. Nemají tedy před sebou kam utéct, a to přímo vyzývá k tomu, aby se něco přihodilo. 

Fredrik Backman vypravuje svůj příběh s téměř detektivní zápletkou stylem postupného „nabalování“. Jako když se ve škole učíte počítat do deseti, pak do sta a pak do tisíce. Nejprve položí základy oproštěné od detailů, aby se čtenář mohl soustředit výhradně na to důležité, a pak už jen po troškách přilévá omáčku. V průběhu vyprávění tak čtenáře čeká nejedno překvapení. Tato kniha je výjimečná tím, kolik má vrstev. A teď nemluvím jenom o postupném vrstvení příběhu. Celý příběh skupinky nešťastníků uvězněných v bytě se totiž odehrává na pozadí autorových myšlenek a úvah o životě, a jak je občas těžké ho žít.

Občas nás všechno bolí, strašně bolí, a to jenom proto, že nám připadá, jako by nám naše kůže vůbec nepatřila. Občas panikaříme, protože je potřeba zaplatit účty a chovat se dospěle, jenže nevíme jak, protože selhat coby dospělý je tak zoufale jednoduché.

Z knihy je znát, že autor sám se občas potýká s duševní nepohodou, protože úzkosti všech postav dokázal tak výborně popsat a zprostředkovat je tak nejen čtenářům, kteří s tím mají osobní zkušenosti, ale i těm, kteří se na nás „blázny“ mají tendenci dívat skrz prsty. Autorovi se tak daří dělat jakousi osvětu o celospolečenském tabu duševních nemocí a zároveň ujišťovat ty, kdo je mají, že každý má své vlastní „něco“. Přitom se člověk i pobaví a nemá pocit, že mu někdo něco vnucuje.

„Bohužel si myslím, že stále ještě platí, že když přijde někdo do práce celý přešlý a řekne: „Mám kocovinu“, kolegové či šéf s ním budou soucítit víc, než kdyby řekl: „Trpím úzkostí“. Přitom každý den potkáváme na ulici lidi, kteří se cítí stejně jako vy a já a mnozí z nich nevědí, co s nimi je.“

Kdyby se mě někdo zeptal na „oblíbenou“ otázku všech knihomolů: „A o čem to vlastně je?“, asi bych mu kupodivu nedokázala odpovědět. Autor se o to aspoň pokusil v poslední kapitole: „Pravda je, že to byl příběh o lecčem, ale hlavně o nás blbcích.“. A já můžu jen dodat: Ale rozhodně si to musíte přečíst! Příběh plyne svižně, někdy vás rozesměje, jindy rozpláče nebo donutí k zamyšlení, a to je přesně to, co má dobrá kniha umět.