RECENZE: Poslední polibek, co za něco stál

Tohle by klidně mohla být hospoda pro mě, kde by se dalo unuděně popíjet nebo se kát za spáchané násilí a dočkat se rozhřešení za cenu piva...

Příběh

C.W. Sughrue je soukromý detektiv, který toho hodně zažil, a ještě víc vypil. Je sarkastický, nekorektní, nikdy nebere nic vážně a říká bez servítek vše, co mu přinese slina na jazyk. I když často holduje alkoholu, a čas od času i dalším drogám, ve své práci je velice dobrý. Možná tomu pomáhá i fakt, že hrát podle pravidel a dodržovat striktně zákony není jeho styl. Život (a Vietnam) zkrátka Sughruea naučil, že občas si člověk musí ušpinit ruce.

Vyřešení posledního případu si vyžádalo spoustu dolarů a nemálo whisky, ale nakonec se zadařilo a detektiv našel pohřešovaného spisovatele, což ho navedlo na další misi. Betty Sue se pohřešuje už deset let a její matka doufá v zázrak. Na jeho cestě ho bude doprovázet věčně opilý Trahearn, spisovatel a básník, co inspiraci hledá v alkoholu a prostitutkách, a buldok Fireball, pes, který je závislý na pivu. Tohle prověří, jak Sughrueovy schopnosti, tak i zbytky jeho příčetnosti.

Zatím jsem ani pořádně netušil, co byla Betty Sue Flowersová zač, ale vypadalo to, že stačí pouhá zmínka o ní, aby zralí mužové, opory společnosti, nezřízeně propadali chlastu...

Recenze

Překvapuje mě, že tuhle recenzi nepíšu odněkud z blázince, protože při čtení této knihy jsem se smál tak moc, a tak často, až je mi záhadou, že na mě sousedé nezavolali pány v bílých pláštích. Něco takhle vtipného jsem dlouho nečetl. Tenhle román je napěchovaný hláškami tak moc, že by stačilo přidat ještě jednu jedinou a vyletěl by do povětří. Je to zkrátka bomba. Jestli je pravda, že smích léčí, tak se, díky Crumleymu, dožiju minimálně stovky.

Ačkoliv je každá kapitola podkreslena Crumleyho štiplavým, ironickým a neslušným humorem, nejedná se o žádnou bezduchou grotesku, ale o poctivou detektivku ze staré školy. I když se to může tak jevit, zápletka není povrchní a příběh není ochuzen o překvapivé zvraty a zajímavá rozuzlení. Nepočítejte ale s tím, že by se bral Crumley vážně, to opravdu ne. A chvála bohu za to, díky tomu má vyprávění neskutečnou šťávu.

Moje minulost mi připadala jako nadbytečná bagáž, moje budoucnost se mi jevila jako série dlouhých rozloučení a moje přítomnost mi připadala jako prázdná láhev a poslední pořádný lok z ní mi už hořknul na jazyku...“

Během několika týdnů jsem poznal dva velikány psaného slova, kteří jsou si podobní svou nespoutaností a chytlavým pohledem na život. Chápu, že jejich nekorektní styl není pro každého, ale mě neskutečně sedí. Z celého srdce jim, post mortem, děkuji, že se o svoje myšlenky podělili se světem a dali nám čtenářům tolik dobrých příběhů. Jména Hunter S. Thompson a James Crumley se mi navždy vryla do paměti.

Nevěřím, že existuje něco jako dokonalá kniha, ale Poslední polibek, co za něco stál, má k dokonalosti sakra blízko. Vymažte mi ji, prosím, z hlavy ať si ji můžu přečíst zase poprvé, zaplatím, co si řeknete.