RECENZE: Město v oblacích

Kdybys mi poručil, abych probodl mečem hruď svého bratra a hrdlo otcovo, i život těhotné manželky, ač nerad, přece bych tak učinil...

Svět se změnil a možná už neexistuje nikdo, kdo by si pamatoval kdy se to stalo. Nahoře v mracích, dva kilometry nad povrchem, existuje oáza lidstva, místo kde přežívá hrstka vyvolených. Mohlo by se zdát, že je to ráj, ale tak tomu není. Většina města uvadá pod nánosem špíny, chudoby a v těchto podmínkách se vytváří skupina lidí, která věří, že na povrchu by se jim žilo lépe. Tato skupina je známá jako Navrátilci a Eldrick Lewenhart po nich pátrá, je to totiž vrchní vyšetřovatel nenáviděného oddělení politických zločinů.

Lewenhart je oddán císaři, který vládne městu, a věří ve svou práci. Jednoho dne ho císař pověří pátráním po zmizelé dívce a malá bublina, ve které doposud žil, začíná postupně praskat. Vyšetřovatel začíná pomalu poznávat svět, ten opravdový svět, který existuje nahoře, i dole na povrchu. Lidé toho spoustu zapomněli, vědomosti se vytratily a technologie zanikly. Lewenharta čekají obrovské změny, odhalení spousty pravd a jedno velké životní poslání.

Lewenharta se zmocnil šílený pocit, že je v jedné ze svých nočních můr, nedokáže se z ní probudit, jen kousek po kousku umírat hrůzou, i když ví, že nic kolem není skutečné, nemůže, nesmí být...

Já a Eldrick Lewenhart jsme spolu sváděli souboj. Zpočátku jsem ho neměl vůbec rád, nelíbilo se mi, co dělá a už vůbec ne, co představuje. Mé negativní vnímání se měnilo současně s tím, jak hlavní hrdina otevíral oči. Žil jsem s ním, byl jsem šokován jako on, nenávist se obrátila v empatii a pochopení.

Čím více přemýšlím nad příběhem, tím více musím žasnout nad tím, jak byl pojatý. Prýštila z něho surovost a sprostota. Byla to nekompromisně tvrdá zkušenost pro mě i pro každou postavu, která se v románu byť jen mihla. Kristýna Sněgoňová se s tím rozhodně nepárala.

Silně dystopická představa města mě uchvátila. Přál jsem si nastoupit do výtahu, vystoupat k obloze a rozhlédnout se. Vidět ten kontrast mezi tou monumentálností celé stavby a vše prostupnou zbídačeností Vnějšího města. Na jedné straně palác a zahrady, na straně druhé nánosy bahna a čtvrti, kde až na pár ubožáků nikdo jiný nežije. Byl by to velkolepý pohled, který by se ale po pár chvílích proměnil ve velice silný pocit úzkosti.

Kamkoliv se dostali, bylo to místo cizí ve všech smyslech toho slova. Z modře nasvícených zdí sálal chlad a znepokojivý pocit, že sem nepatří nikdo živý a že tu nikdo živý dlouho nevydrží...

Nebylo to vůbec pěkné čtení, ale celou dobu jsem se potěšeně usmíval. Přiznávám, že Kristýnina vize světa se mi dostala pod kůži a jestli začnu v blízké době používat antidepresiva, alespoň vím, kdo za to může. No, i kdyby ne, minimálně začnu mluvit více sprostě než doposud. Slečna autorka na mě měla velice špatný vliv. A vsadím se, že zkazí i vás.

Já chci víc. Tenhle bláznivý mix červích děr, nestvůr bůhví odkud, koňských drožek a lidí, co neznají ani žárovku, mi bude chybět. Město v oblacích je zkrátka české postapo ve velkém stylu.