RECENZE: Letní děti

Po uvedení prvního dílu Sběratel motýlů jsem se neubránila nadšeným reakcím – a nebyla jsem jediná. Skloubit naprosto nechutný psychothrillerový příběh s perfektními postavami, s nimiž se čtenář sžije během pár stránek, považuji za bravurní výkon. Co mě ale zaujalo nejvíce, byl nápad celé knihy – do kontrastu s vyšinutým vrahem postavit skupinu něžných mladých dívek s motýlími křídly na zádech a nechat příběh plynout tak, že ani onoho vraha nedokážete v závěru nenávidět a pohrdat jím. To vše autorka korunovala prostředím čarokásné tajemné zahrady, v níž panují zvláštní pravidla a ještě podivnější vztahy. Geniální.

S vydáním pokračování série nazvaným Májové růže vsadila autorka opět na působivý motiv – krutý vrah zbaví své oběti života nemilosrdným způsobem a poté je vystaví na odiv spolu s květinami, které ji podle něj nějakým způsobem vystihují. V tomto případě mi však spojení s prvním dílem přišlo lehce šroubované, snaha přitáhnout pozornost dalším až okultním tématem nepříliš podařená a ani s postavami jsem si bohužel nerozumněla tak dobře jako ve Sběrateli motýlů. Přesto jsem na Dot Hutchison nezanevřela a rozhodně tohoto rozhodnutí nelituji! A podle ohlasů ostatních čtenářů jsem zažila totéž, co ostatní. Radost prvního dílu střídalo lehké zklamání z dílu druhého, aby pak mohl přijít výbuch radosti z toho, že napotřetí se Dot povedlo laťku posunout ještě výš! 

Příběh Letních dětí netvořil případ postavený na tak pevných základech, jako byl Sběratel motýlů, a lehce mě zklamal též fakt, že z psychothrilleru se stala poměrně obyčejná detektivka. Vždycky mě více fascinovalo sledovat počínání psychopatů nebo chování obětí, jelikož z průběhu vyšetřování jsem byla po všech odpoledních televizních seriálech trochu otrávená. Nenechte se však mýlit, uvedené skutečnosti mi čtení nijak nezkomplikovaly ani nezkazily dojem. Cítím však povinnost je tu pro potenciální čtenáře uvést.

Navzdory tomu všemu… NECHÁPU, JAK TO DOT DĚLÁ, ALE JEJÍ STYL PSANÍ JE TAK PODMANIVÝ, s postavami jejích děl okamžitě splynete a prožíváte s ní nejběžnější záležitosti i nejtěžší problémy, jako kdyby to byli opravdu vaši blízcí. Ani u Letních dětí nechyběla zápletka postavená na prvcích, z nichž jako by každý patřil na opačnou stranu spektra. Na jedné straně vraždící stroj, který nutí děti přihlížet smrti rodičů, na straně druhé andělé a bílí plyšoví medvídci. Ač jsem si zpočátku říkala, že tento výběr zní skoro až prvoplánově, v praxi to funguje výborně a už si nedovolím ani na chvilku pochybovat o kvalitách spisovatelky Hutchisonové :)

Nejsem typ čtenáře, který hodnotí detektivky podle toho, jak rychle dokáže uhodnout vraha a vlastně po něm dost často ani nepátrám, a tak moje informace o tom, že jsem na něj nepřišla dříve, než ho autorka odhalila, není příliš cenná. Snad pro vás bude přínosnější to, že už teď se nemohu dočkat autorčiných dalších děl. Pokud bych měla Letní děti přirovnat k jiné krimi literatuře, tak mi místy připomínala V kleci od Ellison Cooper, která vyšla letos na jaře pod značkou Vendeta. Třetí díl série Sběratel sice nebyl tak hutný, ale svou výstavbou, příběhem, vyšetřujícím týmem a především hlavní hrdinkou a svou čtivostí lze tyto knihy lehce srovnávat – a obě z porovnání vyjdou jako vítězové :-)

 Díky nakladatelství Motto, že tvorbu Dot Hutchison představilo i českým čtenářům.