RECENZE: Byl jsem číslo 30529

Sám autor je totiž rodák z Čech, uznávaný vědec, univerzitní profesor fyziky, ale také především velký bojovník, který se snažil na všechny nepříjemné vzpomínky zapomenout, avšak potlačení všeho zlého není vždy možné. Právě to byl jeden z impulsů, který vedl Felixe po téměř 60 letech k tomu, aby se z toho všeho, jak se říká lidově „vypsal“. Měl totiž pocit, že rodině dluží sepsání svých vzpomínek na dětství.

Nečekejte však vzpomínky formou deníku a do detailu promyšleného vyprávění, protože to v knize nenajdete, a právě to ji dělá unikátní. Já bych ji nazvala spíše vzpomínkovou válečnou knihou na život, který prožíval židovský chlapec, a to bez různých příkras a upravování si reality. Felix má totiž jeden velký dar – jeho vyprávění je velmi živé.

Kniha je navíc vhodná i pro mladší generaci, která si tak může udělat obrázek o tom, co se občas na světě bohužel dělo. Osobně si myslím, že je dobře, aby se o takových věcech mluvilo, protože si nikdo z nás možná ani nedokáže představit, jak moc odlišné byly životy lidí v koncentračních táborech oproti životům, které prožíváme běžně my. Často totiž řešíme malichernosti.

Některé nepříjemné situace a zážitky člověk zkrátka raději zapomene a jinak tomu není ani tady. Sem tam se i samotnému autorovi něco nevybaví, ale nebojí se to přiznat, a to je mi sympatické. Příběh je však zajímavý, poutavý a bez zbytečných hrůz, které by vám mohly způsobovat noční můry. Felix popisuje své dětství, pocity, beznaděj, ale i lidské osudy, které byly všude okolo něj. A má o čem vyprávět – život v několika koncentračních táborech, pochod smrti, ale i strach a bezmoc, že k osvobození nedojde byly tvrdou realitou jeho všedního života.

Příběh je navíc rozdělen do čtyř sekcí, které na sebe hezky navazují a vy tak stránku po stránce prožíváte spolu s autorem jeho dětství, život v lágru (Terezín, Auschwitz-Birkenau, Blechhammer či Buchenwald), návrat zpět do domoviny a také cestu do Anglie. Je toho opravdu hodně a jeho celý život (alespoň na mě) dýchá takovou zvláštní atmosférou, která se mi jen velmi těžko popisuje.

Jak jsem zmiňovala již na začátku, chviličku jsem vůči knize měla předsudky, ale ty vymizely hned s první kapitolou a já jsem moc ráda, že kniha s takovou hrůzostrašnou tématikou jde vlastně napsat i velmi čtivě a vzbudí ve vás mnoho emocí. Chápu, že to může vyznít možná divně či nedůstojně, ale nic špatného za tím nehledejte. Vyprávění pro mě bylo totiž mnohem lepší na „zpracování“ než příběh, který straší od začátku až do konce a zanechá jen ty nejčernější myšlenky, ze kterých pak mohou mít mnozí deprese.