RECENZE: Beze svědků

K tomu, jestli se i příště nechám přesvědčit k přečtení neznámé knihy, se dostanu až později. Každopádně je opravdu milé vědět, že mě kolegové z našeho dobrovského týmu znají, a dokáží docela dobře odhadnout, které čtení by se mi mohlo líbit. Dokonce i když obálku nezdobí označení THRILLER.

V první řadě – ještě předtím, než se dostanu k samotnému hodnocení, musím zmínit, že je to teprve pár minut, co jsem Beze svědků dočetla. Vždy jsem na vážkách, zda si mám nechat knihu „uležet“, nebo se pustit do recenzování ještě plna dojmů. Většinou volím první možnost, dnes sázím na druhou.

Beze svědků se zpočátku tvářilo jako další rodinné psychologické drama – jak zvláštní, je to totiž již třetí kniha v řadě, kdy hlavní aktéři ztratí někoho blízkého ze své rodiny. Jak se však děj pomalu vyvíjel, vyděšeně jsem si uvědomovala, že mé představy byly na hony vzdálené realitě. Tajemství se začala přetvářet v hrůznou pravdu a charaktery postav vybarvovat (nebo tedy spíše vytmavovat).

Je to už deset let od doby, kdy se Laurel naposledy rozloučila se svou mladší dcerou. Nyní žije naprosto jiným životem, prázdným, až do chvíle, než potká Floyda a seznámí se s jehou malou holčičkou Poppy. Ta jako by z oka vypadla její zmizelé dceři Ellie…Navíc je tak krásná a její rozum a chování neodpovídají běžným způsobům devítiletého dítěte. Skoro jako by byla z jiné doby…

„Poppy je svým způsobem čtyřicet,“ řekne Floyd obdivně. „Víš, jak překročíš čtyřicítku a najednou přestaneš řešit všechny ty blbosti, kterými ses celý život trápila? Tak Poppy už do téhle fáze dospěla.“
„Když jsem mezi dětmi svého věku, furt obracím oči v sloup a koukám na ně jak na blázny. A to na ostatní zrovna moc dobře nepůsobí.“ 

Jako čtenáři je vám naprosto jasné, že zde něco nesedí. Že náhod je příliš a Floyd se jeví přehnaně dokonale. Víte to, a přesto není lehké rozklíčovat, jak do sebe souvislosti zapadají. Mezitím blíže poznáte Laurelinu rodinu i samotnou Ellie, a to díky kapitolám z minulosti. Do toho autorka připojuje vyprávění z pohledu dalších postav, které mají zásadní vliv na vývoj děje. Brzy si Laurel i zmizelou Ellie zamilujete, a od okamžiku, kdy se vám z jednotlivých dílků začne v hlavě skládat celý obrazec, budete naprosto zděšeni. Tak jako já.

A mysl mi padla na tu Ellie Mackovou, na to, že má rozumu za dva a k tomu skvostné rysy, na její medovou kštici ledabyle staženou do drdolu, na nohy v ponožkách skrčené pod tělem i ladné ruce schované v rukávech, na to, jak voněla – po jablkách a zubní pastě, po čistých vlasech a ženství v rozpuku –, na její touhu povzdělání, na její jemnost, dokonalost. Jako by z ní něco vyzařovalo, jakási světelná aura. Ta určitě rodičům nikdy neřekla, že je nenávidí. Určitě na ně neplivala, neštípala je ani po nich neházela jídlo.

Byla opravdu moc hezká k tomu nesmírně chytrá.

Musím se přiznat, že ve mně zahořela silná posedlost. 

Ačkoliv není Beze svědků žádný krvák, mně se tato kniha jevila jako jedna z nejbrutálnějších za poslední dobu. Už jen z toho důvodu, že jsem měla pocit, že to na mě celé autorka narafičila. Nechala mě myslet si, že místo thrilleru čtu červenou knihovnu, a pak mi naservírovala celou tu krutou a surovou pravdu. Pořádně se mi vysmála. Klobouk dolů za to, už dlouho se nic podobného žádnému spisovateli nepodařilo.

Nebudu dumat nad tím, jestli je vše v knize uskutečnitelné a uvěřitelné. Není. Ale když vás autor dokáže do děje vtáhnout tak, jako Lisa Jewellová mě, milerádi mu jemné nuance odpustíte.

Na závěr jen poznamenám, že tento literární počin vycházející pod značkou Cosmopolis je ideálním čtením na jedno dvě odpoledne. Víc tím nestrávíte, ale i tento krátký čas si dokonale užijete. Takže ano – děkuji za Štěpánčino doporučení a těším se na to, co dalšího mi přistane na pracovním stole :)