Michaela Klevisová nenapsala jen poutavou detektivku, ale i zajímavou úvahu nad dnešním světem

Lepší je být na cestě než doma.
                                                 - Sámské přísloví

S Michaelou Klevisovou (1976), současnou českou spisovatelkou, jsem se knihou Zmizela v mlze (nakladatelství Motto) setkala poprvé. S vědomím toho, že v roce 2008 si svou prvotinou Kroky vraha vysloužila od Asociace autorů detektivní literatury (AIEP) Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku, jsem byla plná očekávání. Zklamaná jsem však nebyla. Michaela Klevisová vystudovala žurnalistiku, které se i nadále věnuje. Je redaktorkou časopisu Cosmopolitan, kde píše články o literatuře, v magazínu Hospodářských novin zase o výtvarném umění a v magazínu Travel Digest najdeme její reportáže z cest. A právě to, že cestování, zejména po severských zemích, je její zálibou, se v románu Zmizela v mlze ukáže jako veliké plus.

Čeká nás severská detektivka v anglickém stylu s českou duší. Tak, jak sama autorka říká:

Chci zkusit napsat detektivku britského střihu ve stylu P. D. James, ovšem ze skandinávského prostředí.

Detektivní román Zmizela v mlze se odehrává v dalekém severním Norsku. Ocitneme se v malé, lidmi téměř opuštěné vesničce na mrazivém mořském pobřeží, ve společnosti všudypřítomných sobů a větrem ošlehaných lovců lososů. Taková bude kulisa. Setkáme se však i s několika místními obyvateli a ti nám vytvoří příběh, složený ze svých vlastních životních osudů, v nichž vztahy a pocity jsou, ať už v dobrém nebo zlém, jaksi intenzivnější a cizí lidé zůstávají vždy cizinci. I přesto, že protagonistů není mnoho, bude nám zpočátku chvilku trvat, než se v nich zorientujeme. Jak a na koho takové divoké prostředí působí? Je možné pod jeho vlivem snad spáchat vraždu? Všechno začne mezním rozhodnutím mladé Anne-Solveig utéci i s dítětem od manžela. Jejich stopy končí na útesu. O rok později se pak najde zavražděné tělo další ženy a my zjistíme, že obě dvě byly klientkami zdejší psychosomatičky Katrine. Atmosféra začne houstnout a my už nebudeme pochybovat, že to je teprve začátek.

Do děje vstoupí nejenom další osoby, ale především český detektiv Josef Bergman, který přijel do Norska na dovolenou rybařit. Má co řešit sám se sebou, avšak nedá mu to a vloží se do případu. Bude nám tak trochu připomínat slečnu Marplovou v převleku inspektora Dalglieshe se vším co k těmto dvěma patří. Jeho myšlení nás však vždy ujistí odkud pochází. A to je v tomto příběhu moc důležité, protože právě lidské nátury se svými kořeny v něm budou klíčové. Závěr je překvapivý, ale jen přiměřeně. To však určitě není na škodu. Pocit, že „tohle jsme tušili“ a jsme tedy pravděpodobně chytří, je příjemný a potěší nás i to, že nesympatické postavy skutečně nesympatické jsou a naopak. Hlavní postavu budeme hledat jen těžko a možná se nám to ani nepodaří. Všechny jsou stejně důležité. Zkrátka tak, jako je velmi dobře čitelná kniha, jsou čitelné i ony. Přesto nás, díky všem tajemstvím a zápletkám, které potkáme, čeká nejedno pozvednutí obočí. Dozvíme se také mnohé z historie Sámské země a jejích zajímavých obyvatel, pro které jsou pevné vztahy tak důležité a slovo domov má tak zvláštní význam, ať už je jím odlehlá pustina uprostřed fjordů, anebo prostě jen místo, kde máme své blízké.

Michaela Klevisová nenapsala jen poutavou detektivku, ale vlastně i zajímavou úvahu nad dnešním světem z ne zcela běžného pohledu a nad věčnou otázkou každého člověka – kde hledat štěstí?