Markéta Zahradníková: „Věřím, že jádrem dobrého knižního rozhovoru je vždycky příběh, pomůže mi člověka poznat a pochopit.“

Sdílejte článek s přáteli Sdílet 0 Sdílet

Markéta Zahradníková: „Věřím, že jádrem dobrého knižního rozhovoru je vždycky příběh, pomůže mi člověka poznat a pochopit.“ - titulní obrázek

Markéta Zahradníková vešla do literárního světa před dvěma lety, když svými všetečnými otázkami zasypala populárního polsko-českého kněze Zbygniewa Czendlika a vydala s ním kontroverzní knižní rozhovor Postel Hospoda Kostel, který vyhrál Kosmas cenu čtenářů v rámci literární soutěže Magnesia Litera. Letos neunikl její zvědavosti „odborník na hospodu“, známý český kuchař Jaroslav Sapík. Přečtěte si, co můžete od nové knihy Od hospody k hospodě čekat, i o tom, co stálo za jejím vznikem.

 

  • Od hospody k hospodě

    pevná vazba

    Autorka bestselleru Postel hospoda kostel, knihy, jež v Magnesii Liteře získala Kosmas cenu čtenářů, tentokrát zpovídá oblíbeného českého kuchaře. Jaroslav Sapík žil vždycky naplno a mockrát riskoval…

    312 Kč

    349 Kč

    Do košíku

    Četl(a) jsem

 

Markéto, vaše v pořadí třetí kniha se jmenuje poměrně výmluvně. Co mohou čtenáři očekávat od jejího obsahu? Je to jen poetická hra se slovy, a ve skutečnosti budeme pořád v kuchyni, nebo se podíváme pod pokličku i jiným tématům?

Hlavní téma je pochopitelně Jarda Sapík a jeho životní příběh. Rodinná historie, cesta k úspěchu, klíčové momenty, chtěla jsem zjistit všechno podstatné. Věřím, že jádrem dobrého knižního rozhovoru je vždycky příběh, pomůže mi člověka poznat a pochopit. Teprve když znám celé pozadí, rozumím jeho názorům a postojům. Proto jsme Jardovo vzpomínání zařadili hned na úvod knihy. Pak přišly na přetřes hospody a vše, co k nim patří. Potyčky personálu, výstřední chování hostů, nesmyslná přání, šokující stížnosti, každodenní stres i vtipné situace. Došlo také na úřední šikanu a problémy s podnikáním. Jarda totiž není jen špičkový kuchař, ale také hostinský a živnostník. Řeč přišla i na naši národní kuchyni, dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. Jarda o ní ví opravdu hodně, jelikož je jejím velkým milovníkem a propagátorem. Samozřejmě jsme probrali i aktuální společenské problémy od kvality našich jídelníčků po kvalitu našich vztahů. No a celá kniha je plná šílených historek z Jardova života, kterým se člověk zdráhá uvěřit. Pokud jde o název knihy, ten vyplynul mezi řečí. Jarda použil těch pár slov jenom tak mimoděk, a mně došlo, jak přesně vystihují celou jeho životní pouť.    

Vaše prvotina se stala bestsellerem, žánr knižního rozhovoru je zjevně vaše parketa.  Proč jste si tentokrát vybrala právě Jaroslava Sapíka? Čím vás zaujal?

Po úspěchu první knížky mě oslovilo několik vydavatelů. Chtěli, abych pro ně napsala rozhovor, padala velice atraktivní jména. Jenže žádné nebylo to pravé, nemohla jsem si vybrat. Neuměla jsem si představit, že s některým z těch lidí prožiju rok života. Taková je totiž realita, vždyť já s tím člověkem vstávám i usínám. Každou jeho větu stokrát přežvýkám, v myšlenkách jsem s ním od rána do večera. Tehdy znovu zaúřadoval můj bratr, tip na Jardu Sapíka přišel opět od něj. Už jednou mi dobře poradil, tak jsem se vydala na výzvědy, udělat si vlastní názor. Hned po první schůzce bylo rozhodnuto. Nadchla mě Jardova vřelost a jeho zas lákalo napsat knížku. Tak jsem se rovnou pustili do práce.       

Pan Sapík má velké charisma, a když začne u stolu vykládat hostům příběhy, které zažil, člověk se nepřestává divit a dobře se baví. Jak moc však bylo těžké převést jeho živelnost na stránky knihy?

Jarda je skvělý vypravěč a zábavný společník, člověk by ho vydržel poslouchat dny a týdny. Jenže zachytit jeho charisma na papír je velká výzva. Musíte si odmyslet všechny komické prvky, gesta, grimasy, citové zabarvení hlasu a taky jeho jadrný slovník. Ten je totiž nepublikovatelný. Když tohle všechno škrtnete, zbydou vám jen myšlenky a fakta. Tady začíná můj úkol, přetavit osobní kouzlo do slov, poskládat ho do vět a zaplnit jím stránku po stránce. Dělala jsem, co umím, výsledek zhodnotí až laskavý čtenář.

Co se týče vašeho prvního vyzpovídaného knižního hosta, dá se říci, že už jen z povahy svého povolání to byl diplomat, u nějž je „smíření“ skoro pracovním úkolem. Jaroslav Sapík však nejde pro ostré slovo daleko, očekáváte na knihu Od hospody k hospodě bouřlivé reakce?

Nutno s tím počítat. Jarda o životě a světě hodně uvažuje, je tak trochu filozof a má dost kontroverzní názory. Servítky si nebere, říká jen to, co si opravdu myslí. Když něco považuje za „zhovadilost“ nebo někoho za „hovado“, řekne to naplno. Ať už se jedná o úředníky evropské unie, překupníky masa pocházejícího z pokusných zvířat, nebo arogantní hosty. Nebojí se provokovat, stojí si za svým, jde s kůží na trh. Je to jeho celoživotní přístup, takže myslím, že je na případnou kritiku připraven. Osobně doufám, že bude výsledek podobný jako v případě Zbigniewa Czendlika. Ten také mluvil dost otevřeně, ale nikdo ho neodsoudil. Ne všichni čtenáři s jeho názory souhlasili, ale většinou ocenili jeho upřímnost. Věřím, že ani tentokrát nevyvoláme žádné velké pohoršení. 

Pan Sapík vzpomíná z kuchařského pohledu také na dobu za minulého režimu. Na vaření podle státních norem i na to, proč se tomu v Ambassadoru vyhnul. Co bylo tehdy jiné a co třeba úplně stejné jako dnes? Bylo něco, co vás šokovalo nebo nejvíce překvapilo?

Jsem Husákovo dítě, v době revoluce mi bylo osmnáct. Nejsem tedy úplný Neználek a ledacos si pamatuji. Například restaurace a jídelny známé pod zkratkou RaJ, rozdělené do cenových skupin. Vím, jak vypadaly takzvané čtyřky, hojně navštěvované začouzené putyky. Mám v paměti i prodejny podniku Jednota nebo podobu tehdejšího závodního stravování. Jarda však působil převážně v exkluzivních podnicích, které byly pro většinu z nás nedostupné. Pracoval pro Interhotely, což byl tak trochu jiný svět, kde platila odlišná pravidla. Teprve z jeho vyprávění jsem pochopila dobový kontext, porozuměla souvislostem. Nechci mnoho prozrazovat, ale vysvětlil mi, proč minulý režim takové provozovny potřeboval a jaké z toho plynuly výhody. Zajímavé jsou také okolnosti Jardova působení na Pražském hradě. Vařil postupně pěti prezidentům, byl tak říkajíc přímo u zdroje. Je zkrátka ideálním svědkem doby, zasvěcený pamětník, který může srovnávat staré a nové pořádky. Tady vidím jeden z hlavních půvabů našeho rozhovoru. Jardův pohled na minulost v konfrontaci s viděním současnosti je myslím atraktivní nejen pro jeho vrstevníky. Má generace a všechny mladší ročníky se mohou jeho prostřednictvím na chvilku ohlédnout a třeba trochu změnit názor. Věřím, že nám lidé jako Jarda mohou zprostředkovat svou životní zkušenost, že nám pomohou pochopit naši společnou historii.

Dá se vaše první kniha rozhovorů s touto aktuální nějak srovnat, co se práce na ní týče? Zmiňovala jste už, že pan Czendlik byl rezervovanější. Krom toho to pro vás bylo podobné, nehledě na to, jestli se vyptáváte kněze, nebo šéfkuchaře?

Jedna věc byla naprosto stejná, oběma jsem záhy lezla na nervy. Zbyšek ze mě úplně rostl, všechny mé otázky mu připadaly pitomé, v ničem se mnou nesouhlasil. Jen co jsem přijela, už měl po náladě. Jednou si dokonce přivodil zánět hrtanu, aby se mnou nemusel mluvit. Později se mi za všechno omlouval, vyčítal si, že byl nesnesitelný. Ale já se na něj nikdy nezlobila, vlastně jsem ho chápala. On nebyl zvyklý se někomu zpovídat, navíc ta dotěrná ženská zvídavost a jiná logika. Neměl to se mnou lehké, ale výsledek stál za to. Jarda je větší ranař, takový bodrý hrubián, člověk od něj snese všechno. Když se mu něco nelíbilo, poslal mě do patřičných míst a nakrmil mě nějakou dobrotou.

Pokud jde o obsah, bylo pro mě jednodušší diskutovat s knězem. Jsem věřící, duchovní svět je mi blízký, znalost tématu byla velkou výhodou. Naivně jsem předpokládala, že Jardův obor také znám. Chodím přece jíst do restaurací, pár barů už jsem viděla i nad ránem. Brzy mi došlo, jak moc jsem se mýlila. Pohled zákazníka nevidí za oponu, neměla jsem tušení, co všechno mi zůstává skryto. Je zajímavé nahlédnout do zákulisí, vyslechnout si profesionála a nechat se zasvětit do tajů tolik „známého“ řemesla. Člověk pak v hospodě víc ocení úsměv servírky, vděčněji si pochutná na dobrém jídle.  Jsem ráda, že už vím, jaká je pohostinství řehole. Teď už v každém talíři vidím manšaft lidí a jejich práci. 

Na začátku příprav knihy Postel Hospoda Kostel jste Zbigniewa Czendlika osobně neznala a v průběhu prací se z vás postupně stali přátelé. Jak to probíhalo tentokrát?

Podobně, jen mnohem dynamičtěji. S Jardou jsme si padli do noty okamžitě, jsme totiž stejná krevní skupina. Zbyšek je přeci jen trochu rezervovanější, chvilku nám trvalo, než jsme se sblížili. Ostatně on měl k ostražitosti dost dobré důvody, vždyť jsem byla jen zvědavá sestra kamaráda, která v životě nic nenapsala. Vážím si jeho tehdejší důvěry a jsem moc ráda, že jí nakonec nelitoval. Tentokrát byla situace jiná, Jarda už věděl, do čeho jde. I já už jsem měla víc zkušeností, nebála jsem se zeptat na cokoli. Svou roli jistě sehrál i náš věkový rozdíl. Jarda je o generaci starší, mohl by být můj táta. Byl tudíž otcovsky shovívavý a mně zase nepřišlo vhodné se s ním handrkovat. Všechny spory jsme řešili s humorem. Vlastně jsem si jeden druhého dobírali tak dlouho, až se z nás stali kamarádi.

Kterou část knihy máte nejraději? A máte pocit, tak jak to často bývá, že by se některé kapitoly daly ještě dál rozepisovat a obohacovat o další příběhy?

Jarda je hluboká studnice, kdyby nás netlačil termín odevzdání, vyprávíme si dodnes. Je toho hodně, co se v knížce neobjeví. Některé informace musejí zůstat tajemstvím, jiné by si zasloužily daleko víc prostoru. Tak jsme si slíbili, že bude-li se náš rozhovor líbit, napíšeme pokračování.  Vybrat z knihy jen jednu nejoblíbenější část je opravdu těžké. Jsem stejně jako Jarda staromilec, takže mě hodně zajímalo jeho vyprávění o zašlých časech první republiky. Vzpomínky na dědu a babičku, příběhy z dětství na statku. Nejzábavnější je myslím Jardovo vyprávění o služebních cestách do zahraničí. Do Španělska, do Indie, do Anglie. Stejně tak mě pobavily jeho zážitky s některými hosty, neměla jsem ponětí, kolik lze v hospodě potkat podivínů.    

Vaše prvotina vyšla před dvěma lety, spisovatelkou jste se stala až ve zralém věku. Co vás k literatuře přivedlo?   

Za všechno může můj bratr Marcel, ten nápad byl jeho. Je totiž původním povoláním knihkupec a knížky jsou jeho celoživotní vášní. Stála jsem tehdy na životní křižovatce, hledala si novou cestu a on mi povídá: Tak zkus něco napsat, máš talent, mohla bys uspět. Třeba rozhovor se Zbigniewem Czendlikem, já vás seznámím. Znělo to jako potrhlá sci-fi, jako by mě nabádal ucházet se o titul Miss Universe. Jsem dyslektik a dysgrafik, napsat správně holou větu je pro mě drama, něco jako porod. Jenže pak přišli s podobným názorem další lidé, prý umím formulovat myšlenky a měla bych psát. To už pojmete podezření, začnete se ptát: Co Bůh chystá? A pak se z rádia dozvíte, že váš miláček Bohumil Hrabal začal psát až ve čtyřiceti dvou letech. Myslím, že tahle informace rozhodla. Našla jsem v sobě odvahu vrhnout se do neznáma, jednat bláznivě. Výhodou byla i má tehdejší tíživá situace, neměla jsem co ztratit, to se pak člověku lépe riskuje. Zkrátka jsme s bráchou sedli do auta a vyrazili za Zbyškem do Lanškrouna. Tím začala má spisovatelská dráha, vznikla knížka Postel hospoda kostel a ze mě se stala vydávaná autorka. 

Přece jenom, Od Hospody k hospodě je knižní rozhovor s šéfkuchařem a obsahuje také několik receptů. Na čem si v restauraci na Klokočné nejvíce pochutnáváte vy?

Se mnou je složité pořízení, posledních dvacet let jsem na dietě, furt se snažím zhubnout. Tahle knížka mě vyšla draho, přibrala jsem deset kilo. Jarda je hrozně pohostinný, pořád mě něčím krmil. Psali jsme u nich v hospodě, každá návštěva znamenala fatální dietní chybu. Ani doma jsem disciplínu neudržela. Když píšete o hospodách a o jídle, máte pořád nutkání se cpát. Jsem vysazená na sladké, takže mě u Sapíků nejvíc nadchly jejich vyhlášené povidlové taštičky. Hodlám se je naučit podle receptu, který jsme zařadili do knížky. Ovšem čtenářům bych doporučila udělat si výlet na Klokočnou. Nejen za Jardovým kuchařským uměním, ale také za mimořádnou retro atmosférou. Rázem se ocitnete v době minulé, jako byste se vrátili v čase.

O Češích se říká, že to jsou převážně ateisté, ale blíží se nám Vánoce, takže snad takový dotaz nikomu nebude vadit. Vaše první kniha „zpovídala“ kněze, druhá, dětská se jmenuje Kryštofovy nebetyčné maléry a vypráví příběh malého anděla. Teď tu máme rozhovor s Jaroslavem Sapíkem, který mnohokrát zmiňuje, že je z věřící rodiny. Je to jen souhra náhod, nebo můžeme čekat, že i případná další kniha bude mít s křesťanstvím něco společného?

Mýtus o českém ateismu je načase vyvrátit, je to celé totální nesmysl. Kašleme sice na církve a náboženství, ale všichni máme svůj kousek Boha, který nám nikdo nesebere. Když jde do tuhého, normálně se modlíme, když něco provedeme, máme strach, že se ten nahoře naštve. Děláme dobré skutky, chceme spravedlnost, vadí nám zloději a lháři. To všechno nám nakukal Bůh, takže jakýpak ateismus? Úspěch mé první knihy je myslím dost dobrý důkaz, že nás Bůh zajímá. V ateistickém národě by se přece rozhovor s knězem nemohl stát bestsellerem.

Pro mě je víra přirozenost, Bůh je všechno ve všem, takže s ním počítám. Je vlastně můj spoluautor, když píšu, pořád ho otravuju: Hej, prosím, poraď mi to správné slovo. Víš, které? Takové to, co by sem nejlíp pasovalo, nemůžu si vzpomenout, nemůžu ho najít. Funguje to skvěle, vždycky mi napoví. Ráda spolupracuji s lidmi, kteří mají k Bohu podobně osobní vztah. V případě knihy, kterou právě připravuji, se mi poštěstilo. Snad mohu prozradit, že píšu rozhovor s vlastním otcem, měl by vyjít příští rok na podzim. Tentokrát půjdeme od písničky k písničce, tatínek je totiž hudební skladatel a napsal jich spoustu. Popravdě nevím, jak se nám všechny jeho hity do knížky vejdou, těch zajímavých příběhů je hrozně moc. Třeba jak vznikly Zvonky štěstí, nebo proč si písničku Už mi lásko není dvacet let nakonec nazpíval sám. Taky jsem netušila, že skladbu Tam u nebeských bran nejdříve nabízel Karlu Gottovi, který ji odmítl. No, nebude to lehké, čeká nás ještě hodně práce a vzrušených debat. To víte, dialog dítěte s rodičem vyžaduje trpělivost na obou stranách. Ale na výsledek se těším, věřím, že potěšíme všechny milovníky české muziky. 

V závěru knihy se pana Sapíka ptáte, jaké má ještě sny. Jaké jsou ty vaše?

Sním o tom, jak překročím svůj stín. Opustím na chvíli oblíbený žánr knižního rozhovoru a napíšu originální román. Skvělý, autentický, úderný a převratný. Veledílo, které svou kvalitou osloví i mého syna. On totiž mé knížky zásadně nečte, s čímž se nehodlám smířit. Takže sním takový bláznivý sen, ve kterém konečně napíšu knížku, která zaujme i mého náročného potomka. 

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet 0 Sdílet