Recenze na knihu
Chlapec, který viděl ve tmě Rasa Bugavičute-Péce

Kniha Chlapec, který viděl ve tmě vypráví příběh Jēkabse, kluka, který vyrůstá s nevidomými rodiči. Nejprve na ubytovně pro nevidomé, kde je jediným vidícím, později v běžném bytě – ale pořád v realitě, která je úplně jiná než u jeho vrstevníků. Postupně se z něj stávají „oči“ jeho rodičů. Pomáhá jim, jak jen může… ale zároveň je to pořád dítě, které si občas najde prostor i na svoje vlastní klukoviny. Ale je to pro takového kluka vlastně správné? Děj jako takový tu vlastně není úplně klasický. Spíš jde o vyprávění, sled situací a momentů ze života. Nečekejte velké zvraty nebo dramatickou linku. Je to spíš klidnější, ale o to víc tíživé čtení. Celou dobu máte pocit, že sledujete něco hodně osobního a zároveň dost smutného. Jēkabs prožívá dětství jinak – rychleji dospívá, řeší věci, které by řešit neměl. Hodně silné je právě to zamyšlení nad tím, co všechno děti unesou. Kde je hranice mezi pomocí rodičům a tím, kdy už na sebe berou roli, která jim nepřísluší. A jak moc je to může ovlivnit do budoucna. Tohle téma ve mně zůstalo asi nejvíc ještě nějakou dobu po přečtení. Postava Jēkabse je podle mě hodně dobře napsaná. Není vůbec plochý – naopak. Má v sobě dvě roviny, které se neustále střetávají. Na jedné straně je to pořád kluk, který zlobí, dělá průšvihy a chová se jako dítě. Na druhé straně je to někdo, kdo nese obrovskou zodpovědnost za své rodiče, a místy působí mnohem dospěleji, než by měl. Tohle prolínání mi přišlo hodně autentické. Kniha je zvětšiny psaná z jeho pohledu. Zajímavé bylo i to, že část knihy je vyprávěná z pohledu jeho matky. Dává to úplně jiný úhel pohledu – vidíte, jaké to je být nevidomý rodič, co všechno řeší, jak přemýšlí… ale taky co všechno od svého dítěte vlastně očekává. A někdy je vám z toho opravdu divně. Celkově na mě kniha působila hodně smutně. Měla jsem pocit, že Jēkabs vlastně nemá moc kam utéct, že je v té situaci tak trochu „zaseknutý“. A i když se tam nedějí žádné velké dramatické zvraty, ten pocit ve vás zůstává. Na druhou stranu – přišlo mi, že ten obrovský potenciál příběhu mohl jít ještě víc do hloubky. Místy na mě působil trochu ploše, vzhledem k tomu, jak silné téma to je. Celkově je to kniha, která není úplně příjemná na čtení, ale nutí vás přemýšlet. A to je podle mě její největší síla. Pokud máte rádi spíš pomalejší, psychologičtější příběhy ze života, které vás zasáhnou spíš emocemi než dějem, tohle by vás mohlo zaujmout.