Ve stínu magie - tradiční fantasy téma v novém pojetí

Tuzemská sf/f komunita si již zvykla na to, že každý rok dostala od Nakladatelství Epocha novou antologii ze série „Ve stínu“. Ta nejnovější se jmenuje Ve stínu magie a hrdě kráčí ve stopách svých předchůdců. Zda opravdu prošlapává novou cestu a nebo se jen veze na již vytvořené popularitě společně zjistíme v této recenzi.

Začněme trochu obšírněji a pěkně od začátku. Když se v roce 2017 objevila antologie Ve stínu říše, vyvolala značný rozruch. Přijít se sbírkou povídek s nacistickým tématem bylo jistě odvážným počinem, který vzbudil pozornost. Pomohlo tomu určitě i virální video Tomáše Pipoty z dobříšské knihovny, které způsobilo v českých médiích značný rozruch, panu Pipotovi jistě přidělalo nemalé problémy a také upozornilo na knihu mnohem širší publikum, než je pro tento typ literatury běžné. V roce 2018 vyšla již s menším mediálním halasem sbírka Ve stínu apokalypsy, která již ničím neprovokovala, přesto dokázala svým tématem tnout do živého. Protože řada lidí si začala v posledních letech uvědomovat, že naše planeta možná také spěje k nějaké formě apokalypsy a ač vize prezentované v této sbírce ukazovaly všechny možné druhy apokalyps, měly vždy podobný rys – a to, že věci už nejsou takové jako předtím.

Antologie Ve stínu magie, která má celý cyklus završit, ovšem přichází s úplně typickým fantasy tématem, které je s fantasy tématikou prakticky nerozlučně spjaté. V již tradiční předmluvě Martina Fajkuse se sice dočteme, že je pokusem o nový pohled na tradiční téma i o pestrosti pojetí díky různorodosti autorů, ale přesto jaksi provokativnost a naléhavost tématu tak nějak chybí. Samozřejmě i v tomto případě vévodí obálce jméno Františka Kotlety, které je samo o sobě zárukou zájmu (a dobrých prodejů) a je jisté, že si i tato antologie své čtenáře najde. Povídky o magii určitě neurazí, ale prostě už to není nic, co by nutilo zvedat obočí či kroutit nevěřícně hlavou. Zda je to dobře a nebo ne již necháme na vašem posouzení.

Kromě zmíněného Františka Kotlety (který zde opět překvapivě vystupuje odděleně od jména editora Leoše Kyši, ač už předtím bylo oficiálně přiznáno, že jsou jednou a touže osobou – ale asi je v praxi těžší dvě identity spojit než je vytvořit) zde najdete velkou část autorů, se kterými jsme se setkali i v předchozích dvou dílech. A přibylo i pár nových jmen. Povídky jednotlivých autorů nemá smysl popisovat a hodnotit, určitě každému sedne něco jiného a každý má i své různé oblíbence. Je pravda, že množství autorů nabídne skutečně velmi diverzifikovaný pohled na čáry a magii a řada z nich se snaží přijít se svérázným pohledem a vyhnout se klasickým klišé. To je určitě pozitivní rys. A také je vidět, že editoři Kyša a Hokr si určitě nenechali odevzdat do antologie kde co, ale neslevili na svých nárocích, takže celkově lze výběr považovat za řemeslně dobře zvládnutý a nadprůměrný (s tolerovatelnými výchylkami oběma směry). Za sebe bych určitě zmínil jako nepřehlédnutelná ještě jména Romana Bureše, Oskara Fuchse, Davida Šenka či sester Lukačovičových.

Abychom ale přece jen něco z obsahu prozradili, zmíníme se blíže alespoň o povídce Sitarane již několikrát uvedeného Františka Kotlety, na kterou se určitě spousta lidí těší (a možná si antologii koupí jen kvůli ní). Kotleta přichází s povídkou zařazenou do cyklu okultního detektiva, svérázného vymítače a bývalého akademika Tomáše Koska, který se tentokrát vydává řešit záhadné a s magií spojené vraždy na exotickém ostrově Réunion. Kotleta má jako vždy dobře zvládnuté reálie, zápletka je celkem nápaditá a nezakrytá jen spoustou akce či sexu, jak tomu bylo u některých jeho posledních děl. Během čtení ani netušíte, kam vás autor zavede a samotný konec je přinejmenším překvapivý, ač těžko říct, zda úplně definitivní (ač sám Kotleta případ označuje za Koskův poslední, což souvisí i tím, že se příběh odehrává několik desítek let v budoucnosti). Za sebe tuto povídku hodnotím jako velmi zdařilou a doslova vypiplanou, což určitě potěší všechny fanoušky tohoto Kotletova spletitého a prakticky neuzavřeného knižního cyklu.

Co tedy říct závěrem? Pokud by Ve stínu magie bylo v řadě antologií první a ne poslední, obávám se, že by si tolik pozornosti nezískalo. Protože má ale již proklestěnou cestu a zástupy jistě nadšených fanoušků, lze ji považovat za důstojné zakončení trilogie, která si jako celek v oblasti české fantastiky získala určitě významné místo. Určitě je potřeba pozitivně ocenit, že editoři dokáží přestat v nejlepším a neplánují vytvořit nekonečnou řadu knih „Ve stínu...“, ale třeba dokážou přijít zase s něčím úplně novým. S něčím, co opět vyvolá značné pozdvižení a bouřlivé reakce komunity, což není zase tak běžná a určitě ani snadná věc.