RECENZE: Tancuj, tancuj, tancuj

Úsměv jí maličko zakolísal. Přes tvář jí na moment přeběhly drobné, nehlučné vlnky, jako když do poklidné vody v luxusní kašně hodíte uzávěr od piva. Když se pak zas všechno ustálilo, úsměv už nebyl jako dřív. Sledoval jsem tu náročnou proměnu s velkým zájmem. Připadalo mi, že se mi snad zjeví vodní víla a zeptá se mě, jestli ta zátka, kterou jsem hodil k ní do kašny, je zlatá nebo stříbrná. Žádná se však samozřejmě neukázala.“

Autor

Japonský spisovatel Haruki Murakami (1949) je dnes už fenomén. Někdo ho miluje, někdo nenávidí, jedno je ale jisté – je originální. Po svých studiích divadelního umění si s manželkou otevřel jazzový klub, a pokud jste od něj (na rozdíl ode mne) už něco četli, nijak vás to nepřekvapí. Víte už totiž, že bez hudby se jeho díla neobejdou. Stejně tak je tomu i v případě volného pokračování románu Hon na ovci, Tancuj, tancuj, tancuj. Ostatně i sám název má s hudbou hodně společného. Půjčil si jej z písničky Dance, dance, dance od známé skupiny Beach boys. Odkazy na hudební umělce všech možných žánrů, ať už z dob autorova mládí, či dalších let jeho života, se to v textu jenom hemží a já, uhranutá autorem samotným, jsem si každého z nich, kterého jsem neznala, při čtení vždy hned pustila na YouTube. Kromě toho, že jsem si značně rozšířila své hudební obzory, prožila jsem si tak myslím daný okamžik daleko autentičtěji.

Knihu Tancuj, tancuj, tancuj o více než 600 stranách, napsal Haruki Murakami v Evropě, a to (což je pro mne nepochopitelné) během pouhých několika měsíců. Trávil v té době také nějaký čas v Praze, to ale (podle Kafky a Vltavy) poznáte, až budete knížku číst.

A pak jsem opravdu po dlouhé době zapnul rádio a zaposlouchaný do rockové hudby zamířil k západu. Většina té muziky za moc nestála. Fleetwood Mac, ABBA, Melisa Manchester, Bee Gees, KC & The Sunshine Band, Donna Summer, Eagles, Bostin, Commodores, John Denver, Chicago, Kenny Loggins… Jen samé bubliny, které jen vyplavou navrch a zase zmizí. Jen samé šunty, pomyslel jsem si. Masová spotřební hudba. Odpad dobrý tak leda na tahání drobných z kapes teenagerů.

Příběh

Hlavním hrdinou je vypravěč. Čtyřiatřicetiletý rozvedený mladý muž (jak sám sebe nazývá), žije obyčejným a nezajímavým životem (jak si sám myslí). Přestože dříve podnikal, živí se nyní psaním článků a recenzí na zakázku pro společenské časopisy. I když nemá žádné ambice a tato práce jej nijak zvlášť neuspokojuje – říká jí „odhrabování kulturního sněhu“ – je v ní dobrý a žádaný.

Jednoho dne se pod tlakem svých myšlenek a vzpomínek rozhodne vzít si dovolenou a vydat se na sever ostrova Hakkaidó do města Sapporo. Před více než čtyřmi lety tam hledal tajemnou ovci a ve starém a podivném hotelu U Delfína prožil krásné chvíle s dívkou jménem Kiki. Ta však záhadně zmizela. Něco mu neodbytně říká, že se tam má vrátit, a navíc, jako kdyby stále slyšel její pláč…

Když se však konečně ocitne na místě, zjistí, že stojí před supermoderním a luxusním hotelem. Z hotýlku U Delfína zbylo jen jeho jméno. Náš vypravěč se i tak ubytuje, i když vlastně neví, co tu má dělat. Trochu se nudí a pátrání po minulosti nic nepřináší. Něco se ale přece jenom děje. Při svých toulkách po hotelu objeví 16. patro, kde se v jednom velmi tmavém a chladném pokoji seznámí s Ovčím mužíkem. Ten jej zřejmě už nikdy neopustí. Pozná také zvláštní a hezkou recepční v brýlích a malou (také zvláštní) Juki. A obě dvě Ovčího mužíka znají.

Hotel jsem našel okamžitě. Stačil se mezitím celý změnit v pětadvacetipatrové obří monstrum. Moderní linie ve stylu Bauhausu, blyštivé sklo a nerezová ocel, krytý příjezd a u něj v řadě stožáry se státními vlajkami, dispečer v elegantní uniformě, navádějící pokynem ruky taxík, prosklený výtah rovnou do restaurace v nejvyšším patře. Kdo by přehlédl něco takového? Na mramorovém sloupu u vchodu byl reliéf delfína a pod ním stál nápis. Hotel Delfín.

Zhodnocení

Víc už vám neprozradím, ani to není třeba, protože jakmile se jednou začtete, už se neodtrhnete a já se obávám, že poslední čtvrtinu přečtete na jeden zátah. Nějaké přeskakování stránek vůbec nepřichází v úvahu – to zkrátka nejde - Haruki Murakami totiž po celou dobu nechává cosi zahaleno tajemstvím a jakkoliv je vyvrcholení a závěr doslova jízda, stejně nakonec neprozradí úplně vše. Přesto vás možná překvapí (skalní fanoušky možná ne), že děj vlastně není až tak podstatný.

Tancuj, tancuj, tancuj je příběh inteligentního a laskavého, avšak uzavřeného, ztraceného a bezradného muže, který hledá sám sebe. Svou touhu po duševní svobodě uprostřed zavedeného, a mnohdy nesmyslného a povrchního systému, uspokojuje ve zvláštním alternativním paralelním světě, a právě tam, kde jsou sny a realita v harmonii, nachází možná i odpovědi a směr či smysl svého života. Aspoň tak jsem tomuto příběhu porozuměla já. V Ovčím mužíkovi jsem spíše než dobro, jak se asi nabízí, viděla ztělesněné svědomí. A přestože knížka je víc mystická než filozofická, obsahuje hluboké myšlenky, které jistě někdy mívá každý z nás.

Je to zvláštní. Před očima se ti řadí karty. Můžeš si vybrat, kterou chceš. A říkáš si, že ať si vytáhneš jakoukoli, dopadne to na výbornou. Věříš si. A nakonec to dopadne tak, že si vlastně nevybereš žádnou.

Postavám, kterých je v příběhu celkem dost, se Murakami věnuje detailně, a dokonce i s humorem. Například vypravěčův kamarád ze školy Gotanda, či zkrachovalý spisovatel Hiraku Makimura, s jehož jménem si krásně pohrál, mě opravdu pobavili, stejně jako mě jiné dojaly.

Haruki Murakami „vyrůstal“ na takových autorech, jako je Márquez či Vonnegut, a je to znát. Svou japonskou mentalitou se však od nich odlišuje, a zároveň se tak, jako Haruki Murakami, plnohodnotně zařazuje vedle nich.

Na závěr se ještě musím tradičně zmínit o překladateli, kterým je Tomáš Jurkovič. S českým jazykem a jeho bohatostí si poradil báječně, jako kdyby napsal vlastní knihu, a velmi sofistikovaně se také ujal doslovu. Jediné, co českému vydání knihy Tancuj, tancuj, tancuj paradoxně (a tak trochu z legrace) vytýkám, je kvalita (gramáž) papíru. Je totiž tak dobrá, že je zároveň i velice těžká, a kdo to má (když čte celou noc) vydržet?

Hodnocení: 100 %