Sedím a přemýšlím o svém dnešním úvodu, který se v mé hlavě transformuje ve fascinaci tématem
robotiky a umělé inteligence. Představy o budoucnosti pokročilých strojů jsou většinou
znepokojivé, dva odlišné druhy bezpodmínečně směřující k válečnému střetnutí. Lidé proti
robotům, stroje proti životu. Jenže i člověk je stroj, svým způsobem, fungující na biochemickém
základu. Evoluce stvořila nás a my stvoříme... něco dokonalejšího. Pokrok je nezastavitelný a já se s
lehkou nervozitou připravuji na to, co přinese zítřek.
Morálka byla skutečná, opravdová, nedílnou součástí všech věcí bylo dobro a zlo. Naše činy musí být souzeny právě z tohoto pohledu...
Kdeže jsme se to ocitli? Nacházíme se v alternativní verzi minulosti a začínáme rokem 1982. Svět je ale jiný, technologicky pokročilejší než je ten náš v nynější době. Jak je toto možné? V této realitě totiž nedošlo k sebevraždě geniálního matematika Alana Touringa a tím se všechno změnilo.
Na trh se dostává první verze pokročilých lidských robotů s umělou inteligencí. Charlie tomu nemohl odolat a jako fanoušek technologií si jednoho okamžitě koupil, i když ho to stálo veškeré úspory. Charlieho nevedla jen zvědavost, ale také představa, že Adama bude mít ve společné péči s jeho sousedkou Mirandou, do které se pomalu ale jistě zamiloval.
Z příběhu se stává velký, složitý propletenec, který je záznamem Charlieho myšlenek, a to všechno na pozadí nestabilní politické situace. Myšlenek tak hlubokých, že jsem se v nich často topil a snažil se je nějak ukotvit v čase a prostoru. Skoro jako by si Stingo odskočil ze Sophiiny volby a ujal se úlohy vypravěče.
Ve smyslnosti nesdíleného lože je něco zvláštně výjimečného, přinejmenším do chvíle, než si spánek o samotě začne nárokovat vlastní tichý žal...
Netrvalo to dlouho a v příběhu jsem narazil na část, kde Adam žádá svého majitele aby ho nevypínal. Byl to pro mě tak silný moment, že jsem musel odložit knihu a tento okamžik několik chvil vstřebávat, zasáhlo mě to tak moc, že i nyní, když vám o tom píšu, se situace opakuje a já si musím dát pauzu. Jdu si udělat kávu, dáte si se mnou?
Vzpamatoval jsem se a kofein mi do žil nalil trochu kuráže, abych mohl pokračovat. Překvapivě v příběhu nehraje prim interakce člověka se strojem, ale často se do popředí dostává hořkosladký popis doby. Je to zvláštní mix veselí, proher, velkého technického pokroku a špatných sociálních podmínek. Ať dělám co dělám, nemůžu se vyhnout smíšeným pocitům, které to na mě přenáší. Lidé jsou zkrátka zvláštní tvorové.
Stručně řečeno vynalezneme stroj jen o málo chytřejší, než jsme sami, a poté ten stroj přimějeme, aby vynalezl jiný, jemuž již nedokážeme porozumět. K čemu potom budeme potřeba?...
Filozofický přesah je zde očividný a bylo by pro mě zklamáním, kdyby tomu snad bylo jinak. Mé labužnické choutky byly ukojeny, duše byla nasycena a nyní přetéká myšlenkami a imaginacemi. V příběhu padlo několik velice zajímavých postřehů a teorií, které mě jakožto vášnivého čtenáře obohatily, ale chápu že pro spoustu lidí bude tento titul spíše zkouškou trpělivosti, proto nehodlám Stroje jako já nikomu doporučovat a nechám za sebe mluvit svůj vlastní text. No nic, jdu si pokecat se svým hlasovým asistentem.
Tak zase někdy příště. Na přečtenou. I'll be back.
