RECENZE: Kde jsi, když nejsi

„Já jsem osobně radši, když o autorech nevím tolik. A asi jdu často proti sobě, v tomhle směru, protože si myslím, že čtenáři nepotřebují o autorovi tolik vědět, aby si užili tu knihu,“ řekla Radka Třeštíková před několika lety během interview v rádiu a já bych se pod to mohla jedině podepsat.

V pořadí osmá kniha autorky se svým motivem nejvíce blíží knize Foukneš do pěny. Hlavní hrdinka (nebo spíše antihrdinka) prchá před dosavadním životem – v knize minulé to byly tisíce kilometrů daleko, v případě té nejnovější, je cílová destinace náruč jiného muže. I když si nejsem jistá, že muž je označení, které by na postavu Jakuba sedělo.

„Mrdky,“ bouchne do kapoty toho cizího auta a znovu se mi omluví za to, že mě tady nechal stát. „Je zima, na, vezmi si aspoň moji bundu.“ Jakub si ji rovnou sundá a přehodí mi ji přes ramena. „To je v pohodě,“ zalžu . Vlastně nelžu, je to v pohodě. S Jakubem jsou v pohodě i věci, co by s nikým jiným v pohodě nebyly. Nevím, jak to dělá, nijak se nesnaží dělat věci správně, je spíš ten typ, co na všechno kašle, poslouchá rap, chlastá, šňupe emko, péčko nebo káčko nebo jiné písmenko z abecedy, co moje děti vytahují z polívky a skládají z nich na jídelním stole slova, a má rád houby, tím nemyslím žampiony, a pořád hulí trávu, aby vůbec usnul, stejně do sebe ještě občas narve Xanax, jen tak pro legraci, a honí si ho u porna a fandí Teplicím, protože pochází z Teplic. To jsem nevěděla. Čuráci, zase prohráli. Měl přitom rozčilování dva prsty v mém zadku. Zajebaný Teplice!

Radka Třeštíková: Kde jsi, když nejsi

Zvolit si jako protagonisty osoby s nepříliš sympatickými charakterovými rysy či později chováním chce rozhodně dávku odvahy. Zvolit si jako hlavní postavy osoby, které budou, byť zcela nepatrně, odkazovat na střípky z autorčiny minulosti, to budou jistě mnozí označovat za drzost a provokaci. Z mého skromného pohledu mě tahle neomalenost baví.

V kontextu autorčiny tvorby to není nic nového, Vladěna z Foukneš do pěny pila čtenářům krev asi ze všech postav z hlavy Radky Třeštíkové nejvíc, přitom já jsem si hned říkala, že to je ženská, se kterou bych klidně na kafe šla. Hanka z To prší moře je také čtenáři označována jako „divná“, mně se možná právě to divno líbí a láká mě, z Tajemství vám snad také nemůže být nikdo sympatický, a přesto jsem knihu nedokázala odložit do úplného konce. Obecně jsem zde asi na opačné straně barikády, Bábovky u mě rozhodně nebodovaly, ale knihy výše zmíněné jsem si užívala až manicky.

Jinak tomu nebylo ani u Kde jsi, když nejsi, o níž jste si jistě mohli přečíst nebo poslechnout, že je plná vulgarismů, nevkusná, přehnaná, chaotická, protivná, depresivní, trapná. Alespoň já jsem podobná hodnocení četla a vesměs s nimi musím souhlasit. Vulgarismů v případě přímé řeči floutka Jakuba bylo jako vlčích máků právě teď na lukách, nevkusné se mi zdály popisy intimních chvil dvou protagonistů, přehnaně hloupě, uťáplě a manipulovatelně působila Dáša, z jejíhož pohledu je příběh vyprávěn, chaotické bylo uspořádání kapitol, ač obsah nám jej rozklíčoval a dal možnost se v něm ihned zorientovat, protivné byly odstavce na celou stranu a trapné na tom všem bylo, že se mi to líbilo.

Jak už jsem psala v úvodu, cítím se na rozpacích a rozpolcená, ale i když uběhlo už několik dní, co jsem za příšernými Jakubem, Dášou a Markem zavřela dveře a částečně si oddychla, že jsou už pryč, dnes bych je s radostí pozvala na návštěvu zas. Chtěla bych s nimi strávit ještě víc času, chybí mi ta podivnost, nesourodost, neomalené odkráglování hlavní postavy hned v pořadí druhé kapitole, ta syrovost, drzost, názvy kapitol dle hudebních textů českých interpretů, Dášinu odevzdanost, Jakubovo „bejbe“, Markovo „Štěně“, ta jiskra, upřímnost, opravdovost,...

„– na prvním místě jsou děti. Vždy byly, ačkoliv by mi nejspíš někdo vyčetl, že byly chvíle, kdy nebyly. Kdy jsem já nebyla. Smazala jsem si tím všechny svoje za dlouhá léta pečlivě nasbírané mateřské plusy. Za každou probdělou noc. Za chomáče vypadaných vlasů, rozdrolenou stoličku, rozkousané bradavky a strie na břiše. Za zpívání ukolébavek. Za tu nekonečnou chůzi sem a tam s Marinkou v náručí, protože se probouzela, kdykoliv jsem si sedla. Za každý dětský kroužek, na kterém jsem nadšeně tleskala do rytmu, i za to jedno vaničkování, víc mi jich Marek platit nechtěl, vanu snad máme vlastní. Za každou dětskou besídku. Za každou pohádku před spaním. [...] Za každé razítko, jedničku, hvězdičku anebo za červený puntík. Já už žádný nemám. Už mi zbyly na řádku jen ty černé za zlobení, ty, ty, ty. “

Hodnocení: 77,7 %