Příběh filmu Po strništi bos skrývá více než holé svědectví natáčení populárního filmu

Předešlé publikace věnující se procesu tvorby filmových počinů dua otec & syn svěrákovi měli pod taktovkou Alena Prokopová a David Šmíd. Knihu o filmu Po strništi bos měl původně napsat jistý Egon Alter. Nakonec je autorem stejná osoba, avšak podepsala se Jan Svěrák.

Ve třetí osobě to samochválou tolik nesmrdí. Pokud vám to i tak někdy přijde moc, vězte, že bych to dokázal ještě bezuzdněji, kdybych se bývaj pod text podepsal jako Egon Alter.

Že za vznikem filmu stojí dlouhá cesta a tisíce hodin práce, si nejspíše uvědomujeme všichni, byť jsme pouze diváci. Čím se odlišoval vznik tohoto filmu a jak byl specifcký? To se dozvíte v knize Příběh filmu Po strništi bos.

Malinko však napovím. Příběh vypovídal o skutečných osobách a Zdeněk Svěrák nechtěl přikrášlovat ani dobarvovat skutečnost. Jeho cílem nebylo vtisknout postavám žádné vlastnosti ani činy neodpovídající pravdě, tedy jeho osobním vzpomínám. A s tím bojoval jeho syn Jan. Pro film to bylo zkrátka málo. Potřeboval dráp, akci, pointy...

Na nějakou dobu práce na filmu Po strništi bos ustaly. Až situace a myšlenky v hlavách obou tvůrců dostatečně uzrály, mohlo se pokračovat. Kdo viděl výsledek, pochopil, že čekání se vyplatilo.

Když Jan Svěrák dočetl poslední stránku, sáhl po telefonu a pozval tatínka do restaurace „Za prdelí“ na pivo. Vypili jich několik, a než si dali závěrečný šláftruňk whisky, dohodli se přibližně takto – otec už scénáře psát nechce, syn si ho má podle knížky napsat sám. 

Kromě již zmíněné tvůrčí krize, která s sebou mimochodem nesla i osobní rozepře a krátkodobé rozkmotření otce se synem, se kniha věnuje především kladným stránkám tvůrčího procesu. Jistě jste četli, že publikace obsahuje fotografickou dokumentaci situací z natáčení. To však není všechno. Troufám si říci, že větším pokladem jsou fotografie opravdových vzpomínek dětství Zdeňka Svěráka – náhled do rodinného alba. Na základě nich také vznikala filmová vizualizace.

Detaily, drobnosti i zapomenuté střípky

Další přílohou, kterou můžete v knize nalézt, jsou náčrty a plánky filmových prostor, střihů, jednotlivých snímků a další materiály, o kterých laik jako jsem já nebo možná i vy, nemá ani ponětí. A když už ponětí má, snad by si ani nepředstavil, že vzhled takovéto látky nevypadá jako odborný elaborát, ale spíše jako čmáranice vytvořené v hodinách matematiky na zadních deskách sešitu.

Především dámy budou nadšené z komentářů výtvarnice kostýmů. Každá postava je tvořena nejen scénářem a hercem, ale také kostýmem. Proto profesionálka vysvětluje, jak se s každým jednotlivým charakterem poprala. Jak docílila, aby byly umocěny povahové rysy či společenské postavení daného hrdiny.

Satík – starý mladý buchtík. Trochu těsná pletená nebo obleková vesta z něj dělá takového malého pantátu. Zkoušeli jsme mu i brýle, ale jeho postava se tám zbytečně sunula do karikatury, což nebylo potřeba.

Kniha nezapomíná ani na filmovou hudbu, která potrhuje každou scénu a aniž bychom to vnímali, nejvíce si pohrává s našimi emocemi. Avšak i zde trvalo několik měsíců, než narazili na „to pravé ořechové“. 

A co by to bylo za příběh o filmu, kdyby zde nebyla kapitola o samé podstatě filmu – o hercích. Zajímá vás, kde Jan Svěrák nalezl ty skvělé dětské herce? Proč si jednu z rolí – maminku, zahrála právě Tereza Voříšková? A jak vůbec konkurzy pobíhaly?

Nakoukněte do Příběh filmu Po strništi bos, snímku, který za první víkend vidělo více než 113 tisíc diváků. Budete mile potěšeni, že proces tvorby filmu není jen technika, ale především klubíčko nežných citů, pečlivě vybraných prvků, dokonale doladěných detailů, je to láska, je to vášeň. Přesvědčíte se o tom, že k filmu se tvůrci chovají jako k vlastnímu děťátku - věnují mu čas, sílu, píli a ještě než ho vypustí do světa, musí věřit, že se mu bude vést dobře. 

Přejeme příjemnou počtenou!