Tvář vody: Kniha versus film

„Vizuálně a emocionálně úchvatný příběh, který by měli vřele přivítat všichni diváci prahnoucí po úniku do nespoutané fantazie.“

(The Hollywood Reporter)

Kniha a film. Film a kniha.

Co vzniklo dříve? Odpověď zní: obojí. Jedná se o jeden projekt, který vznikl ve spolupráci mexického filmového režiséra Guillerma del Tora (Hellboy, Faunův labyrint, Blade 2, Stroj času) a amerického spisovatele Daniela Krause (The Death and Life of Zebulon Finch). Nápad byl Danielův, avšak do konce jej dotáhli společně. Jejich spolupráce trvala několik let. Nejprve napsali knihu a podle ní Guillermo natočil film. Kniha však vyšla až po uvedení filmu do kin.

„Můj příběh nebyl úplný, dokud jsem se nepotkal s Guillermem. Během několika vteřin, kdy jsem mu o nápadu vyprávěl, mě začal doplňovat. Psaní s ním jsem si zamiloval, protože je to nejopravdovější a emočně nejotevřenější umělec, jakého znám. A jeho citlivost dobře doplňuje mé temnější a drsnější tendence.“

Já jsem si nejprve přečetla knihu. Mám-li tuto možnost, dělám to tak vždycky. Ráda si knihu užívám se svými vlastními představami, aniž by mě cokoliv ovlivňovalo. Kniha obvykle obsáhne víc a filmem si už pak příběh jen dokresluji. Mohlo by se zdát, že dělám chybu, že mě film pak může zklamat. To se však v případě Tváře vody rozhodně nestalo. Koneckonců, v knize jsou ilustrace, které vytvořil James Jean až po zfilmování. Pro zajímavost - k té na obálce jej inspiroval obraz Gustava Klimta „Polibek“. U filmu jsem pak měla výhodu v tom, že jsem už věděla, co si hlavní i vedlejší hrdinové myslí, jak uvažují a proč se chovají tak, jak se chovají. Možná, že to bych jinak v některých okamžicích postrádala, i když je samozřejmě možné si domýšlet a o to jsem se asi při sledování filmu ochudila.

Kniha je úžasná. Svým tempem a čtivým stylem mě úplně pohltila. Na rozdíl od filmu má široký záběr a nepůsobí jen jako pohádka pro dospělé. Přispívá k zamyšlení, ne jen nad samotným příběhem lásky, ale i nad vším, co v sobě skrývá, nad okolnostmi, souvislostmi, atmosférou doby a charaktery protagonistů. Jde vlastně o trochu temnou milostnou romanci, která se odehrává v Americe šedesátých let minulého století, za studené války. Už to mluví samo za sebe. Diskriminace černých, homosexuálních, postižených, zkrátka „odlišných“ lidí, a tudíž nutně osamělých a toužících po lásce, porozumění a harmonii, byla značkou této doby. Ani politické klima nebylo příznivé. A upřímně, nepřetrvává to vše, byť možná skrytě, až dodnes?

My se s příběhem ocitneme v tajné vládní laboratoři uprostřed Baltimoru roku 1962. Právě sem přivezou záhadného tvora, napůl muže, napůl ještěra, nalezeného kdesi v Amazonii. Tam byl domorodci ctěn jako bůh…avšak tady? Ne, tady je považován za pouhý předmět výzkumu a jak později zjistíme, díky svým zvláštním schopnostem, i za potenciální prostředek k ovládnutí vesmírného prostoru. Svou nezanedbatelnou a postupně čím dál významnější roli zde hraje vědecký pracovník a zároveň tajný ruský agent doktor Hoffstetler. Hlavní zápornou postavou je plukovník Strickland. S nebohým tvorem zachází velmi krutě a vybíjí si na něm své agresivní sklony. Naproti tomu hlavní kladnou postavou je žena jménem Elisa, která zde pracuje jako uklízečka. Je němá a na krku má zvláštní pravidelné jizvy. Co asi znamenají? Je milá, hodná a empatická. A se svými každodenními ranními rituály osamělá. Jedinými jejími přáteli jsou nešťastný homosexuál Giles, bydlící ve stejném domě, a upovídaná kolegyně Zelda, která je černé pleti.

Elisa si tajemného tvora náhodou všimne a zaplaví jí soucit a intuitivní pocit sounáležitosti. Oba zranění a vyprahlí se sblíží. Svou vzájemnou přitažlivost, jako kdyby od sebe odráželi a zase si jí navzájem vraceli a vsakovali ji čím dál intenzivněji, až k úplnému fyzickému i duševnímu propojení. Jako když se ponoříte do vody a stanete se její součástí. Voda je v tomto příběhu přítomna téměř všude, je symbolem. Je v tajuplném názvu knihy, i když „tvar, forma, obrys nebo podoba vody“ by bylo možná výstižnější….

„Nesejde na tom, jestli je voda studená, nebo teplá, když se jí stejně musíte probrodit.“

Pierre Teilhard de Chardin (francouzský myslitel)

Když Elisa zjistí, co zlý plukovník Strickland na straně jedné (americké) a agent Hoffstetler na straně druhé (sovětské) s tvorem zamýšlí, rozhodne se jej zachránit. To se jí nakonec za pomoci Gilese, Zeldy a paradoxně i Hoffstetlera podaří. Krásný muž-ještěr se tak ocitne v její koupelně, v její vaně, v jejím srdci. Sny se naplní a kouzla se uskuteční. Opravdové vyvrcholení však teprve přijde. Po prožití ještě trošky napětí se pohádka nachýlí ke svému šťastnému a překvapivému konci. Už jsme o něm začali pochybovat, ale dočkáme se. Nebudu ho prozrazovat, abych čtenáře/diváky nepřipravila o ten dojem. Nemohu si však nechat pro sebe, že v knize doléhá odlišněji a silněji než ve filmu a déle v nás zůstává.

„Natáhne se k němu. K sobě. Není mezi tím žádný rozdíl. Už to chápe. Drží ho, on drží ji, drží se navzájem a všechno je tma, všechno je světlo, všechno je ošklivost, všechno je krása, všechno je bolest, všechno je smutek, všechno je nikdy, všechno je navždy.“

A to už se dostávám k filmové verzi příběhu. Je třeba ji brát více s nadhledem. Jemná nadsázka v některých chvílích naznačuje až parodii. Neumělá ruština sovětských agentů, krev z utržené kočičí hlavy a Stricklandovy uhnilé prsty, jeho strašlivý charakter, stejně jako je ten Elisin a Tvorův ryzí. Neméně tak poněkud kýčovité muzikálové scény a nakonec ten závěr! Přesto, že takový byl zřejmě i režisérův záměr, tak daleko, až k parodii, nedojde. U filmu se neválíme smíchy ani nejsme pohoršeni, či znuděni. Díky skvělému technickému zpracování, hereckým výkonům a dokonalému vystižení atmosféry doby a prostředí, jsme dojati. A nečekaně, v tom dobrém slova smyslu, i donuceni se zamyslet. Nevěříme, že příběh je tak jednoduchý a chceme-li, pochopíme jeho duši. Podstatu lásky a přátelství v přijímání protějšků takových, jací jsou i s vnímáním jejich nedostatků jako předností.

Ve filmu také více než v knize vyznívá poselství vyzývající k vzájemné toleranci. Empatii. To vše je podbarveno krásnou hudbou Alexandre Desplata a vynikající kamerou Dana Laustsena, osvětlením a stínohrou v interiérech, kostýmy a perfektní stylizací do počátku šedesátých let. V porovnání s knihou mě představitelka Elisy, Sally Hawkins, ztvárněním její postavy nezklamala. Ani ostatní herci. Všichni se svých rolí zhostili se ctí a nominace na Oskara, které získali, si rozhodně zaslouží. Kdo mě však úplně nadchnul, je Michael Shannon, představitel zlého plukovníka Richarda Stricklanda. Egoistického, sadistického a přitom zakomplexovaného úchylného „macho“, zkrátka ztělesněné zlo, zhmotnil podle mého názoru dokonale. Zrovna on se však svého ocenění kupodivu nedočkal. Na celkovém výsledku filmu má bezesporu největší podíl sám režisér Guillermo del Toro, jehož taktovka musela vše seskládat tak, aby vyzněl tak působivě, jak vyzněl. Díky Guillermově nepopiratelné inteligenci, jsou ve filmu kromě samotné dějové linie, zapracovány i jemné nuance a náznaky, které ovšem nemusí vidět každý. I když se to zprvu nezdá, řekla bych, že film je určen spíše pro náročnějšího diváka…ale na své si zároveň přijde i divák nenáročný, hledající „jenom“ relax a zábavu.

„Neboť smrt bude letmá jako padající voda a letmá jako padající květ či list, letmá jako vdechnutý a vydechnutý vzduch; proto tak přirozený, tak letmý, má lásko, je i žal.“

Conrad Aiken (americký básník)

Film Tvář vody vloni dostal hlavní cenu na festivalu v Benátkách a letos Zlatý glóbus za nejlepší režii. Na Oskarech 2018 měl 13 nominací, mimo jiné v kategorii nejlepší film, režisér, herečka v hlavní roli či původní scénář. Nakonec získal čtyři - nejlepší film, režie, výprava a dekorace a hudba. A v závěru tohoto článku se zase vrátím na jeho začátek. Film nebo kniha? Co je lepší? Má odpověď zní: obojí.