Sobotní rozjímání: Objektivní subjektivismus

Je fascinující jak se vás může jednoduchá myšlenka držet jako klíště. Existuje vůbec něco jako objektivní recenze? Neustále mi to vrtá hlavou a nemůžu na to přestat myslet. Vlastně mi to nedává žádný smysl. Připadá mi jako bych se honil za chimérou, přeludem, přízrakem který nikdy neexistoval. A čtení definic z Wikipedie mě v tom jenom utvrzuje. Dnes to bude velice zapeklité a hrozí, že se nedopátrám žádného výsledku. Přijímáte to riziko? Pak tedy pokračujeme.

Pravděpodobně to odstartovalo, když jsem si začal všímat komentářů a hodnocení. Jak se taková dobrá kniha může někomu nelíbit? Všichni to známe. Kdo by neměl ve svém osobním top výběru nějaký titul, který miluje, ačkoliv je ostatními podrobován obří kritice. Vlastně je až neskutečné jak se naše názory na knihu mohou lišit. Pro jednoho odpad, pro druhého poklad. Nejdříve mě to štvalo, ta rozdílnost, teď se mi to zdá krásné.

Pokud se podíváme na recenzování například elektroniky, tam je situace jiná. Objektivní zhodnocení součástek a funkcionality výrobků mi dává smysl, ale i tam spousta recenzentů sklouzává k subjektivismu tím, že se neubrání sympatiím k určité značce. Může to být vědomé, ale také nevědomé. Tohle ale není žádný tech magazín, takže zpět k milovaným knihám.

Celý tento článek se zrodil čirou náhodou. Nebýt jednoho nejmenovaného spisovatele, který na Facebooku zveřejnil recenzi, kterou rámoval tím, že je zaručeně objektivní, s největší pravděpodobností by žádné rozjímání na dané téma nevzniklo. Po dočtení oné recenze mě totiž usadil do křesla pocit, že se v textu zaměňuje objektivita za aroganci.

Není mým cílem se do nikoho navážet, naopak se snažím držet si otevřenou mysl a respektovat každý názor, i když to není mnohdy lehké, ba někdy se to zdá až nemožné. Když jsem se přidal do týmu redaktorů, kteří tvoří obsah našeho blogu, mučila mě myšlenka, že nejsem dostatečně objektivní. Ničilo mě pomyšlení na to, že svým přístupem falešně nadhodnocuji, či naopak podhodnocuji některé tituly a to mi nedalo dlouhou dobu spát. Co když si někdo koupí knihu, na základě mé recenze, a poté bude zklamán a označí mě za lháře, protože jsem nebyl dostatečně objektivní na to, abych dokázal poznat jaká kniha skutečně je?

S postupem času se víc a víc vydávám cestou objektivního subjektivismu. Výsledkem toho jsou recenze založené na mých vlastních emocích. Snažím se tím docílit toho, aby vás čtení mých textů nejenom bavilo, ale také inspirovalo k tomu, abyste dali šanci knihám, které bývají v knihkupectvích zapadlé, smutné a opuštěné. V mnoha případech neprávem.

Kniha je především o pocitech, intimnostech a osobním přístupu. Její kvalita závisí na šikovné ruce autora, ale stejnou měrou také na každém čtenáři, který se po ní rozhodne sáhnout. Už jen z tohohle pohledu je pro mě nemožné představit si, že je možné docílit nějaké objektivity mezi recenzenty. Můžeme se o to snažit, ale nikdy nedocílíme kýženého výsledku. A to si myslím, že je moc dobře. Jsme totiž lidé, nikoliv Vulkánci. Žijte dlouho a blaze.

Tak zase příště. Na přečtenou.