Na začátku února zavíral do knihkupectví román nazývající se Okem vrány. Vypadá nádherně a čtenářský zážitek z něj je rovněž úžasný.
Znáte frázi krásná ale prázdná? To rozhodně není případ této knihy. Okem vrány potěší nejen svým krásným designem desek, ale i obsahem promyšleným do posledního detailu. Desky, na dotek matné se zlatými předsádkami, se budou v knihovničce každého vášnivého čtenáře jen vyjímat.
DeSales Harrison je americký profesor moderní poezie, který ale vystudoval též psychoanalýzu. Okem vrány je jeho prvotina, a musím říct, že velmi povedená. Jeho manželka, Laura Baudotová, je literární kritička, tudíž měl autor ideální výchozí pozici pro napsání skvělého románu.
Hned na úvod je potřeba říct, že Okem vrány není jednoduché čtení, které lze zvládnout za jediný večer. Je tomu tak proto, že zpověď hlavní postavy autor prokládá filozofickými úvahami nad životem a smrtí, ale i vírou a Bohem. Děj tedy zdánlivě neubíhá tak rychlým tempem a autor má tedy dostatečný prostor k tomu, aby mohl postupně vykreslit psychologii několika hlavních postav.
Hodnotit toto dílo, aniž bych se dopustila spoilerů, je velice těžké. Kniha je totiž, především ve své druhé polovině, plná zvratů a zpřesňujících detailů, které obrací vzhůru nohama naprosto všechny skutečnosti, které se dozvíme na začátku.
Celá kniha je vlastně jakousi zpovědí psychoanalytika Daniela Abenda. Zpověď přijde poštou knězi Nelsonu Spurlockovi, který se po jejím přečtení musí rozhodnout, jak s ní naloží dál. Při čtení zpovědi Daniela Abenda se ocitáme ve Francii. Abend se nejprve potuluje uličkami nádherné Paříže devadesátých let, poté se přesouvá na malebný francouzský venkov. Autor si velmi zakládá na popisu prostředí, především u popisů přírody.
Zajímavý je pohled na Paříž o osmnáct let později, který autor letmo naznačil v závěru knihy. Podél řeky vyrostlo množství nových budov a místo tradičních francouzských obchůdků se objevuje plno amerických. Francie už není domov převážně Francouzů, ale mnoha dalších národností.
Jakožto profesorovi moderní poezie se autorovi podařilo do svého románu zakomponovat poezii několika slavných básníků. Objevují se v něm básně W. B. Yeatse, George Herberta nebo Emily Dickensonové. Každá z básní má v příběhu své specifické místo a vždy bravurně dokresluje celkovou atmosféru jednotlivých situací a pocitů, se kterými se postavy v knize potýkají.
Na závěr ještě musím ocenit český název knihy. Okem vrány vlastně začíná a končí celý příběh. První „oko vrány“ shlíží na dvojici muže a ženy z vitráže v okně kostela, druhé je pozoruje z koruny stromu.
Ač jsem si zezačátku musela zvykat na pomalejší tempo děje a množství myšlenkových odboček, kniha jako celek mě naprosto uchvátila. Zpracovává totiž tolik různých témat, nad kterými je třeba se pozastavit a chvilku o nich popřemýšlet. Všechno do sebe začne perfektně zapadat až v úplném závěru příběhu, který bych ale nerada prozradila a zničila někomu zážitek z četby. Proto nemůžu jinak, než knihu rozhodně doporučit všemi deseti především těm, kteří si rádi nad dobrou knihou popřemýšlí.
