RECENZE: Mstitel

Knižní série od Jana-Erika Fjella se svérázným detektivem Antonem Brekkem je toho zářným příkladem. Obě předchozí knihy přinesly pořádnou nálož poctivého detektivního vyšetřování, okořeněného osobitým, na severskou knihu překvapivě suchým humorem, hned několika spletitými zápletkami a řadou postav, dávající dohromady mozaiku, jejíž dílky do sebe zapadly až v samém závěru. Jak se povedl třetí případ detektiva, milujícího poker a hazard?

Inu – znamenitě. Pokud byl první Práskač sice zajímavou a čtivou (a dosud v sobě díky lince se sicilskou mafií nese potenciál třeba pro fanoušky Puzova Kmotra), nicméně nedoladěnou prvotinou, byl druhý Pokoj stínů silným příběhem, kde se autor přesto ještě dále vypisoval.

Se Mstitelem se nám dostává už perfektně vyladěná a napsaná detektivka, ve které se těžko hledají nějaké chyby v návaznosti či nedotažené detaily (o tom ostatně svědčí závěrečné slovo autora, v němž děkuje řadě skutečných kriminalistů, lékařů a jiných odborníků, s nimiž své dílo konzultoval). Spisovatel tentokrát nezapomněl v ději dosti důsledně zohlednit i detektivovu nebezpečnou oblibu (rozuměj obtížně ovládanou závislost) v hazardu a gamblerství.

Té se dostává nejen pozadí v podobě Antonova vysvětlení, že to má vlastně celé pod kontrolou, ale i pomyslného políčku, kdy je elitní vyšetřovatel Kriposu (dalo by se říci, že jde o norskou obdobu FBI) kvůli účasti v nelegální herně dočasně suspendován a přeřazen k řadovým policistům.

Co si budeme vykládat – moment, kdy se hlavní hrdina ocitá na pomyslném dně, od něhož se musí odrazit zpět k výšinám, je prostě jedním z nejlepších vyprávěcích prostředků. A pokud tím samotný příběh začíná (Jo Nesbø a jeho Harry Hole v poslední knize Nůž by mohli vyprávět), evokuje to více než slibný začátek. Čtenář pak protagonistovi mnohem víc fandí nejen při vyšetřování, ale i překonávání překážek, kterých má Anton v této knize skutečně nemálo.

V Mstitelovi je případ opět značně spjatý s novodobou americkou historií – a to tentokrát, jak už nám ostatně napoví sama krásná obálka – s pověstnou věznicí, jíž bývá někdy přezdíváno Skála; s Alcatrazem. Podobně jako v Práskačovi se střídá vyšetřování v současnosti s retrospektivní linkou z šedesátých let, v níž sledujeme příběh původem norského vězně, odsouzeného na doživotí v nejznámějším americkém nápravném zařízení té doby.

Na to, jak onen příběh souvisí s vraždami, jež vyšetřuje Anton Brekke, musíme postupně přijít spolu s ním. Nutno ovšem dodat, že se jedná o velmi dobře vypointovanou a celkově napsanou zápletku, která často střídá postavy a skáče z přítomnosti do minulosti v takřka filmových, dokonale přehledných střizích.

Verdikt

Pokud byl kdy prostor k pochybám, nyní již rozhodně není nutný. Anton Brekke se v této knize stává definitivní detektivní stálicí, která si rozhodně zaslouží čtenářskou pozornost. Jeho nejnovější případ nepostrádá značnou komplikovanost, ale i svižnou gradaci, dramatičnost a osobitý nadhled, kdy se při Antonových hláškách a jeho vtipkování s mladým policistou Torpem i nejednou zasmějete, abyste na další stránce trnuli napětím, co bude dál.

Fjell mne osobně navíc dokázal zmást a jakkoli jsem si v půlce knihy myslel, že vím kdo je oním titulním Mstitelem, ukázalo se, že jsem se dokonale pletl a pachatelem byl nakonec někdo zcela jiný, koho jsem opravdu nečekal.

Přes komplikovanost děje a množství postav bylo řešení celého případu geniálně prosté, a indicie k němu byly navíc v ději přítomny skoro od počátku (inu, Hercule Poirot s Sherlockem Holmesem by byli hrdí). Podtrženo sečteno, se Mstitelem se k nám dostává výborná detektivka, která si s jinými, na první dobrou zvučnějšími konkurenty rozhodně nezadá. Nechybí jí ani osudovost a dramaticky smutný okamžik v samém závěru, který je ještě k tomu všemu okořeněn cliffhangerem, díky němuž budete nutně potřebovat pokračování. Nejnovější případ Antona Brekkeho tak nelze jinak, než doporučit všemi deseti…