Nevidím svět, žiju podle pásky přes oči. Páska přes oči jako symbol tvořící kult věřících. Čím méně
vidím vnější svět, tím více vnímám ten vnitřní. Vzpomínky se mi promítají na zavřená víčka a já
sním o tom, jaké to bylo tehdy, jak se žilo předtím, než přišli oni. Houpající se křížek na krku byl
nahrazen pruhem tmavé látky, která se stala poslední bariérou chránící nás před vstupem do vesmíru
čirého šílenství. Jak poznáme, že přicházíme o příčetnost?
Copak nevědí, že existuje jen jedno pravidlo, podle kterého mají žít? Nechápou, že kdykoliv mají pocit, že se něco děje, měli by zavřít oči?
Malorie dorazila, i s dětmi, do bezpečné náruče slepecké školy a vypadalo to, že konečně našla místo, kde má stále ještě život nad smrtí navrch. Po dvou letech ale přece jen život prohrál a šílenství si je opět našlo. Malorie, Tom a Olympia musí opět prchnout do nebezpečného světa.
Víte vy vůbec jak to tam venku vypadá? Tolik let uplynulo a o tvorech stále kolují jen domněnky. Všechny pokusy o to je spatřit, jakýmkoliv způsobem, končí šílenstvím a sebevraždami. Malorie začíná tam, kdeBird Box skončil a Malermanovsky dusivá atmosféra opět okrádá čtenáře o veškeré jistoty.
Josh Malerman se díval na filmové zpracování Bird Boxu a po jeho skončení se naklonil k manželce a pošeptal jí, že by ho zajímalo, co se bude s Malorie dít dál. Já jsem si položil stejnou otázku jako tehdy on, a právě teď držím pevně v ruce knihu, která mi poskytne odpověď. Jste stejně zvědaví jako já a Josh?
Dva lidé se na chodbě perou. Je to muž a žena. Není těžké připojit k vydávaným zvukům vizuální představy. Drápání, škrábání. Prsty v očích a prsty zaražené do krku. Prasknutí kostí a roztržení něčeho, co zní jako hrdlo. Holýma rukama?...
Malermanovky jsou hlavně o pocitech, představivosti a o jakési sociální deprivaci. Alespoň to platí pro ty, se kterými jsem měl tu čest. Psát recenzi na dílo tohoto autora je vždy svým způsobem výzva. Možná je to tím pocitem, tím že jeho romány spíše cítím, než čtu. Je to jako bych příběhy nasával emocemi a slova vlastně ani nevnímal. Je to pro mě hodně silný a náročný prožitek, který si musím opatrně dávkovat. Je to pro mě... jiné?
Malorie je všude. Patří jí každá kapitola, každá stránka, je to vládkyně románu. A taky je trošku cvok. I když se nabízí otázka, jestli je možné být cvokem ve světě, kde většina zešílela. Nezní ta věta filozoficky?
Drtivá většina románu je vlastně popisem Maloriina duševního stavu. Je to špatně? Je to dobře? Mám na autora pifku za to, že úmyslně ignoruje tvory, kteří zlomili lidstvo a vládnou našemu světu? Líbilo se mi pachtit se Maloriinou zpustošenou duší? Na všechny otázky odpovídám ano. Nenávidím tě, Joshi Malermane, ale zároveň hořím vášní k tvé románové tvorbě. Udělal si ze mě rozervance.
Snaží se nepřipustit si ani pouhou vzpomínku na zrak, jako by ji mohlo dohnat k šílenství, kdyby si jen představila, co se v tom prostoru děje. Odmítá si představit tvora...
Je za mnou něco málo přes 300 stránek a já se cítím, jako bych přečetl dvakrát tolik. Mám pocit, jako bych spořádal vydatný oběd, který budu trávit mnoho hodin. Malermanovy romány jsou pro mě jako kari. Zbožňuji ho, ale můžu si ho dávat jen jednou za čas. Malorieke mně přišla zrovna v době, kdy jsem byl po kari hladový. A co vy, dali byste si kari?
