RECENZE: Dokonalá manželka

Na Dokonalou manželku jsem byla velmi zvědavá, protože od Delaneyho jsem kdysi četla jeho první knížku, Ta přede mnou. Ač jsem tuto knihu četla už asi před třemi lety, zjistila jsem, že mi nedělá problém si vybavit, o čem kniha je a k tomu se mi vybavil i pocit, který jsem u čtení měla. Kdybych ho měla pojmenovat jedním slovem, asi by to byl diskomfort.

J. P. Delaney se totiž zabývá tématy, o kterých mi není úplně příjemné číst. Jsou to nejnovější technologie a jejich možnosti, které se velmi rychle můžou obrátit proti nám, pokud se dostanou do rukou někomu, kdo nemá zrovna ty nejčistší úmysly.

Při čtení Dokonalé manželky jsem se tak trochu nedokázala ubránit srovnání s knihou Ta přede mnou. V obou je hlavní postavou žena, která je konfrontována s geniálním, ale poněkud svérázným mužem. Do obou příběhů autor zapracovává ty nejmodernější technologie a nebojí se je postrčit ještě o kousek výš, až za hranici čtenářova komfortu, a v neposlední řadě autor tematizuje úskalí života s postiženým dítětem.

Stejně jako v knize Ta přede mnou se i v Dokonalé manželce střídají kapitoly ze dvou perspektiv. Zde je ale zvláštní to, že kapitoly ze současnosti jsou psané v du-formě, což se čtenáři při čtení poměrně zavrtá pod kůži a přiměje ho s postavou soucítit.

Zřejmě jsi měla bouračku a nepamatuješ si ji. To se přece stává, pomyslíš si omámeně.“

Kapitoly z minulosti jsou psané ve wir-formě, což je poměrně neobvyklé a působí to jako jakási výpověď skupiny lidí, kteří vyprávějí příběh, jenž se odehrál v jejich blízkosti.

Tim byl totiž geniální vizionář a všichni do jednoho jsme šli do Scott Robotics jenom kvůli němu. Pro umělou inteligenci znamenal (přesněji už brzy měl znamenat) totéž co Bill Gates pro osobní počítače a Elon Musk pro elektromobily.

Tahle kombinace vyprávění mi přišla skvělá, protože celý příběh působil autentičtěji, než když ho vyprávějí pouze jednotlivci, kteří mají tendenci vidět události subjektivně. Ve vyprávění skupiny navíc působí i element drbů, takže se často od spekulací dostáváme až k verzi, na které se shodnou všichni.

I když se hlavní zápletka točí převážně kolem umělé inteligence, v poděkování autor píše: „Neměl jsem v úmyslu napsat techno-thriller s neobvyklou detektivní zápletkou, ale napínavý psychologických román.“ To se dle mého názoru autorovi povedlo a kromě toho bych řekla, že od své první knihy vytříbil svůj styl psaní i způsob vystavení zápletky. No a ten konec? Ten jsem tedy neuhodla, což považuji za velké plus!

Já osobně nechápu, proč se valné většině líbí Ta přede mnou víc. Autorovu druhou knihu Věř mi jsem tedy nečetla, ale u mě každopádně zatím vede Dokonalá manželka, protože mě na ní baví ta novost tématu (psychologická manipulace s umělou inteligencí), neobvyklost zpracování, ale i tematika života s dítětem s poruchou autistického spektra.