Palahniukova bezbřehá fantazie ve Tvém překrásném já

Palahniuk ztrácí dech

Zlé jazyky tvrdí, že poslední Palahniukovy romány stojí za starou belu. Ba co víc, tvrdí to jeho nejoddanější čtenáři a čtenářky. Ti, kteří si nechali vyrýt do kůže věty z Klubu rváčů a Neviditelných nestvůr.

Já se mezi oddané taky počítám, když dovolíte. A ne, nemyslím si, že je to taková tragédie. Z posledních dvou románů s názvem Prokletí a Zatracení jsem nadšená. Z Tvého překrásného já jsem však mírně řečeno rozladěná.

Popelka a milionář

Hlavní hrdinka Penny Harriganová je průměrná buchta z balíkova, která přišla dělat do New Yorku kariéru v právní firmě. Neví, co chce, i když současná společnost jí říká, že může dokázat cokoliv. Utrápenou Penny jednoho dne potká štěstí v podobě C. Linuse Maxwella, megamultimiliardáře, který ji zasvětí do tajů nejdokonalejšího sexu, jaký kdy nezažila.

Člověk žasne, kolik potenciálu skrývá růžové dildo nebo vaginální výplach. Pohádka, kterou Penny prožívá, se ale začne měnit v noční můru. Brzy zjišťuje, že je cosi prohnilého v sexuálním království nechutně bohatého Maxwella.

Nešvary konzumní společnosti

Palahniuk v románu jistojistě odkrývá zajímavé momenty a myšlenky. Je inteligentní jako vždycky, i když to není na první pohled znát. Kniha nenudí a do dvou třetin je řemeslně zvládnutá na jedničku. Pořád je to Palahniuk. Nešetří absurditami, hrdinové se jako vždy řítí vstříc extrémnímu průseru, na jehož konci je čeká znovuzrození.

Oceňuju především to, jak mistrně Palahniuk dokáže nahlížet na prohřešky společnosti a do nitra nás všech. Na mušku si tentokrát vzal kapitalismus, stádovost a neschopnost vlastního úsudku dnešního člověka. Vrtěti ženou je snadné.

Dámy, je dost možné, že kniha vás smrtelně urazí. Pokud se tak stane, je mi vás líto. Primárně totiž Palahniuk kritizuje mužský svět. Tedy, abych byla přesná – svět, v němž žijeme, který je stvořen a neustále tvořen muži. 

Nekonzistentní děj

Mrzí mě, že kniha postrádá humor. Myslím ten, na který jsme u Chucka zvyklí. Možná to byl ale autorův záměr, nevím. Palahniuk klouže po povrchu, děj občas postrádá logiku a není konzistentní, postavy nám toho o sobě moc neřeknou a závěr je jedno velké nesmyslné šílenství.

Přitom kniha začíná velice slibně. Jsem zvyklá na to, že se mi u Chuckových knih zvedá žaludek, tentokrát to ale opravdu přepálil. A to si myslím, že snesu dost. Tvé překrásné já je sešité horkou jehlou, ke čtenáři není úplně upřímné a kdyby nebylo bývalo napsáno, nejspíš by se vůbec nic nestalo.

Takže co s tím? Navrhuju, abychom se všichni společně za Chucka Palahniuka pomodlili. Ó, literární prozřetelnosti, dej, ať si Chuck uvědomí, že chrlit jeden i více románů ročně je děsná blbost. Dej, ať nám tetovací jehly znovu vrývají do kůže nesmrtelné hlášky jeho literárních postav. V naději a radosti čekáme příchod druhého Tylera Durdena či Tendera Bransona. Amen.