Nabarvené ptáče skloňuje brutalitu v mnoha podobách

Sdílejte článek s přáteli Sdílet 1 Sdílet

David Osvald David Osvald

V Evropě řádí druhá světová válka a kdesi na severu či východě Polska se osamocený malý chlapec toulá neznámým krajem. Nemá rodiče ani přátele a jeho jediným cílem je přežít.

Pokud se domníváte, že je váš žaludek dostatečně odolný, neváhejte a pusťte se do čtení tohoto autobiograficky laděného příběhu. Záhy zjistíte, že jste nic podobného dosud nečetli. V současné podobě českého jazyka disponuje slovo brutální hned několika přechýlenými významy: brutální jídlo (chutné), brutální film (napínavý), brutálně bohatý muž, brutálně krásná žena.

Román Nabarvené ptáče je taktéž brutální. V pravém smyslu tohoto slova. Fascinující slet ohavných, krutých a mnohdy zvrácených událostí podávaný optikou šestiletého dítěte.

Nebezpečné putování malého chlapce

V roce 1939 pošlou rodiče svého malého syna na venkov, aby tam v náhradní rodině bezpečně přečkal válku. Ponechat si ho nemohou, to by bylo vzhledem k jejich účasti v protinacistickém odboji příliš riskantní. Za značný obnos ho svěří do péče muži cestujícímu na severovýchod Polska, aby pro dítě našel dočasné rodiče.

Z velkého města na jihu země putuje chlapec až do odlehlých vesnic, kde je zcela jiná mentalita i etnické složení než v kraji, ze kterého pochází. Místní lidé žijí víceméně v izolaci a sňatky mezi příbuznými nejsou výjimkou. Mají světlé vlasy, bělostnou pleť, šedomodré oči. Na rozdíl od hrdiny, který je snědý, má černé vlasy a tmavé oči.

Pěstounka, u které chlapec nalezl dočasné útočiště, dva měsíce po jeho příjezdu zemře a on je nucen putovat sám od jedné vesnici k druhé. Vesničané jej považují za ztracené cikánské či židovské dítě, za symbol nepřítele německé říše. V době nacistické nadvlády tak málokdo chce jeho přechováváním riskovat možný tvrdý trest.

Někdy mu místní lidé poskytnou přístřeší, jindy ho odeženou. Nikde dlouho nevydrží, často musí utíkat do lesů a chránit si svůj život. V atmosféře utkané z bezcitnosti prožívá chlapec své dětství a jeho vnitřní svět je potažen černými mraky beznaděje.

Brutální výjevy násilí

Právě úhel pohledu šestiletého chlapce je nejmocnější předností celé knihy. Dětské vědomí, které je okolnostmi nuceno velice rychle dospět, podává vše bezprostředně, přímočaře a nepateticky. Musí snášet krutosti vesničanů, občas je bit a týrán, mnohdy se v panické hrůze krčí někde v koutě. Často nemá co jíst a je nucen spolehnout se výhradně sám na sebe.

Krom toho všeho je sám mnohokrát svědkem nejrůznějších krutostí a zvrácenou vynalézavostí umocněného násilí, kterých jsou lidé schopni se na sobě dopouštět. Některé hrůzné prožitky dokonce na chlapce zapůsobí natolik, že ztratí řeč. To vše jde ruku v ruce s působivostí druhé světové války.

Nebylo by na místě vyzrazovat či nastiňovat morbidní události, které chlapce nemilosrdně pohlcují, leč jeden příklad, výstižně demonstrující kontrast dětského vnímání a surové reality, si přesto dovolme. V době, kdy chlapec přebývá u mlynáře, je svědkem vyhroceného konfliktu. Mlčenlivý a extrémně žárlivý mlynář pojme podezření, že se jeho kyprá žena spustila s nádeníkem.

Při společné večeři se oba muži porvou a smyslů zbavený mlynář vydloubne lžící nádeníkovi obě oči. Když následně, po odeznění prvotního šoku, chlapec ležící oči obchází, přemítá, zda obě čidla zraku ještě pořád vidí a lituje, že není v místnosti sám. Nebýt přítomnosti mlynáře a jeho ženy (zraněný nádeník byl vyhozen na dvůr), „dal by si obě oči do kapsy a vytáhl je, až by bylo třeba. Možná by si je mohl připevnit na zadní stranu hlavy a ony by mu pak říkaly, co se děje za jeho zády...“.

Čeho všeho je člověk schopen

Nacistická ideologie převedená do nelítostné praxe, válka, koncentrační tábory, psychický i fyzický teror. O této nejkrutější etapě v dějinách lidského věku už byly popsány tisíce stran beletrie i literatury faktu. Málokterý text vás však tak hluboce zasáhne jako tento román.

A to především pasážemi, ve kterých malý chlapec stojí ve skrytu lesa a pozoruje transport židovského obyvatelstva (zoufalé matky vyhazují své děti z jedoucích vlaků ve snaze zachránit je) či částmi, v nichž je svědkem řádění Kalmyků (dobrovolné jezdectvo, západomongolský národ plenící na popud Němců porobené vesnice). 

Tyto pasáže jsou natolik působivé, že pořádně zatřesou vaším vnitřním rozpoložením. Hned několik čtenářů se vyjádřilo, že jde o „nejlepší z nejhorších“ či „nejpřitažlivější z nejodpudivějších“ knih, které kdy četli.

Osud neobvykle krutého románu

Román Nabarvené ptáče napsal Jerzy Kosinski v roce 1965. Psal ho v angličtině, v USA, kam na konci padesátých let emigroval. Bývá tedy označován za amerického spisovatele polského původu. Ve východní Evropě a především v Polsku vyvolalo vydání románu rozhořčené reakce a kniha se okamžitě dostala na zakázanou listinu. I na Západě rozpoutal tento titul bouřlivé polemiky.

Sám Jerzy Kosinski tuto situaci výstižně glosoval, když připodobnil osud svého románu k osudu jeho hlavního protagonisty. Mimochodem, český režisér a producent Václav Marhoul napsal podle této slavné knihy scénář, jenž mu na filmovém festivalu v Cannes přinesl zvláštní uznání poroty. Plánovaný film má být velkorozpočtový, v mezinárodním duchu, za účasti zahraničních herců.

Tento román, který se nakonec stal celosvětovým bestsellerem a posbíral řadu prestižních cen, rozhodně stojí za přečtení. Je to upřímná a naturalistická výpověď o lidské existenci, o morálce a charakteru, jež jsou v období válečného času vystaveny těžké zkoušce. Text o tom, čeho všeho dokáže být člověk schopen.

Je možné, že budete po jeho dočteni otřeseni či znechuceni a je pravděpodobné, že na něj už nikdy nezapomenete. A možná vás také napadne, zda náhodou nejde o nejlepší protiválečný (či v obecném smyslu protinásilnický) román, který jste kdy četli.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet 1 Sdílet

Související knihy