Recenze na knihu
Skutečný život Sebastiana Knighta Vladimír Nabokov

5 z 5 hvězdiček Petr Štěpánek registrovaný uživatel 14. února 2022

Jsou autoři u nichž cítím za motivy k určitému syžetu a stylu vyprávění, jako existenciální puzení k výpovědi, nutkavou potřebu vyjádřit "pravdu", tak jak ji autor sám vnímá. I takoví autoři jsou často hraví, alespoň nejlepší z nich, ale hravost není bazální rovinou jejich děl, nevyřčená osobní touha po pravdivosti je u nich zásadnější, i u děl, která nejsou přímo autobiografická. A pak jsou tvůrci fikcí, kteří od svých témat mají větší odstup, dokáží si s formami vyprávění hrát z jistého nadhledu, a píšou velmi často i o něčem, co s nimi samotnými vůbec nijak nesouvisí. Dnes je knižní trh přeplněn braky fikčních "kouzelníků", jejichž hlavní starostí je vytvořit něco prodejného, šokujícího, co zaujme na první čtení exotičností tématu apod. Většina takových knih zapadne do hnojiště dějin ještě dřív, než byla vydaná. Jsou jen blbou zábavou, lacinou, bulvární a bez valné ceny. Ale pak jsou autoři, u nichž je literární hra a odstup základní rovinou psaní, nicméně jsou schopní téma uchopit tak, že se odstup prolíná se silným zaujetím a vynikajícím zpracováním (v němž je osobnost autora rozptýlená, ale silně a jedinečně také přítomná). Tam někde vidím Nabokova po přečtení "Skutečného života Sebastiana Knighta", první knihy, kterou jsem od něj četl ("Lolitu" znám zatím pouze z filmového zpracování). Vlastně jsem si chtěl hlavně ověřit, jaký byl autor mimo popularitu "Lolity", zda je pro mě zajímavý. Ano je a velmi, jsem příjemně překvapený. Vidím ho někde velmi blízko v autorském naladění jako třeba mladšího Johna Fowlese, oba byli spisovateli mimořádně vzdělanými, poučenými, talentovanými a jedinečnými. Zmiňuji otázky kolem spisovatelství i proto, že jsou samotným tématem knihy. Vypravěč pátrá po stopách a životě zesnulého bratra, spisovatele. A Nabokov si skrze něj, ale především skrze situace, jemně ironizující kriminální žánr, hraje s tématem autorských biografií a literární kritiky. Knihu napsal v rané fázi své tvorby, a je u ní znát, že si jistě nějak kladl otázky smyslu literatury ve vztahu k životu, že přemýšlel, čemu a proč chce zasvětit vlastní život v dalším čase a také a především, že se pouští do oblasti, kde kolem něj budou kroužit otázky spojitosti díla a jeho vlastního života, že na tohle musí být připraven. A jakoby chtěl celou tu biografickou snahu dopředu zpochybnit, ukázat její nejednoznačnost, složitost a problematičnost především ve vztahu k otázce "pravdy o autorovi". Vypravěč, tím, že zesnulý spisovatel je jeho bratr, je ve svém hledání veden citovými motivy, což je pro Nabokova mnohonásobně něco víc, než ziskuchtivá snaha spisovatelova sekretáře si biografií známého autora urvat svůj kus "koláče slávy". Sekretářův výtvor je neosobní, vysvětluje život a dílo Knighta tupými frázemi a vypravěč se od něj nejenže celou knihu distancuje, právě osobním přístupem, vnímá jej jako cosi úplně podřadného, oprávněně se mu vysmívá jako svého druhu slovní fekálii, o které v jisté fázi knihy raději vědomě přestane vůbec mluvit. Samozřejmě je směšná také i postava sekretáře jako taková. K čemu ve svém pátrání dojde ale vypraveč? Především ke zjištění, že bratr je pryč, že pátrání bylo mimo jiné, nebo hlavně jakýmsi pokusem jej pochopením pro sebe, oživit. To je však snaha do velké míry marná. A pak také, že přesto, že se sám do souvislostí bratrova života, tedy do vztahů s lidmi, kteří v jeho životě byli významní, zaplete, není schopen o něm pochopit jednoznačnou pravdu, že otázek spíše přibývá. A to je přece pochopitelné nejen u spisovatelů - lidské příběhy kohokoliv z nás, nejsou linenární rovnicí, která by dávala pevnou a jistou odpověď ve stylu "X =..." Ironie, hra a jistý výsměch vůči této snaze je na místě, a Nabokov si s vícevrstvým pohledem umí hrát velmi obratně, dodnes je život mnoha umělců hodnocen jako jakési nelidsky přímé naplnění dopředu stanovených tezí a pojmů. Zajímavé je taky nejednoznačné uchopení samotného díla Sebastiana, díla, které jakoby patřilo spíše právě do kategorie existenciálních výpovědí, navíc s experimentující tendencí. Dílo na jednu stranu vynikající, na druhou směšné a do sebe zahleděné. Nejen v tomto bodě, ale i jiným způsobem je tak v Nabokově knize přítomna polemika s modernismem. Říkám polemika, tedy víceplánový kritický vztah, který se zároveň nebrání inspiraci, nejde o jednoznačné zavržení. A před všechny intelektuální finesy, lze jeho knihu číst jako dobrodružný příběh, který krásně plyne a strhne - zde vidím souvislost s Fowlesem velmi jasně. Výsledkem přečtení této knihy pro mě je, že jsem si od Nabokova pořídil vše, co je k sehnání a těším se na další četbu.