Vedlejší pokoje jsou perlou tuzemské literatury

Čtyři pokoje, šestnáct stěn

Autor nás zavádí do malého venkovského penzionu. Mezi šestnácti stěnami, ve čtyřech pokojích, potkáváme jeho obyvatele. Každý z hostů přijel do penzionu s jinou motivací. Tato lidská mikrodramata se odehrávají během velmi krátkého časového úseku několika dní.

Mladík, který se zde uchýlil, si chce zkrátit chvíli před návratem přítelkyně, která strávila rok v zahraničí. Budou si mít ještě vůbec co říct? Zhruba třicetiletý pár stojí před rozhodnutím, co dál se vztahem. O něco starší manželé se dvěma dětmi. Každý z dvojice se na svou rodinu dívá jiným pohledem.

A nakonec dva kamarádi v penzi, co hledají odpovědi na otázky, kterých se jim zatím nedostalo. Na první pohled naprosto nesourodé panoptikum lidí, kteří se sebou nemají vůbec nic společného, pojí víc, než by se mohlo zdát...

Pátrání po smyslu lidského snažení

Menšíkova kniha má vše. Krásná čeština, která se nebojí vznešeného ale i vulgárního a přitom nenásilného jazyka, neobyčejně silný příběh a nečekaná pointa dohromady tvoří silný čtenářský zážitek. Kniha bývá označována jako magický příběh ze současnosti či pokus o filozofický román. Přičemž magický prvek vás nechá nahlédnout do sebe samého v různých časových obdobích. Vedlejší pokoje jsou silně návykové. Jakmile se začtete, knihu už jen stěží opustíte dřív, než se dostanete na samotný konec.

Při čtení Menšíkových Vedlejších pokojů mi v mysli vytanula taková jména jako Petra Soukupová či Jiří Hájíček. To, co všechny spisovatele spojuje, je skvěle propracovaná psychologie jednotlivých postav. Jako by nám autoři viděli přímo do hlavy. Na tomto místě se ale jejich cesty rozcházejí a Radovan Menšík se vydává zkoumat smysl lidského snažení a bytí. Dá se říci, že nastiňuje základní filozofické problémy současného člověka.

„Čas prochází našim domem a bodře rozdává i to, o co nestojíme, zatímco si do kapsy strká různá vybavení našeho života. Nic není zadarmo. Ani ta smrt. A o to méně vykoupení.“ (úryvek z knihy)

Otázky, na které je těžké odpovědět

A tady se dostáváme k tomu, co během určitých životních etap trápí většinu z nás. Je ta dívka, vedle které se probouzím, ta pravá a jak to poznám? Dokážu své děti vychovat, ukázat jim to nejlepší, co svět nabízí, a ochránit před tím nejhorším? 

Dá se připravit na to, že lidi, které milujete, tu nejsou navždy a jak s tím žít? A existuje bůh? Vypadá to, že univerzální klíč k životnímu štěstí neexistuje. Radovan Menšík nevnucuje žádný jasně nalinkovaný konec. Vše je na čtenáři. Bohužel. A nebo spíš bohudík? Odpověď nechám na každém z vás...