Sněhová královna – kokainová smršť inspirovaná Andersenem

Představy versus realita

Bratři Tyler a Barrett sledují, jak se sníh vznáší nad Bushwickem a pomalu dopadá na všechny, kteří se musí chtě nechtě protloukat životem. Ten se často nevyvíjí podle jejich představ. To vysněné cosi, co nikdo z nich nedovede pojmenovat, je v dálce, občas se přiblíží, ale pak zase zmizí. Záleží, jak moc si z nich bůh utahuje.

Muzikant Tyler, jeho homosexuální mladší bratr a smrtelně nemocná snoubenka Beth jsou hlavními postavami příběhu, který se inspiroval Andersenovou známou pohádkou. Tedy hlavně tím zpropadeným střípkem ze zrcadla, který způsobí, že ve všem vidíte jen to ohavné a zachránit vás může pouze láska.

Metafyzické řeči pod vrstvou kokainu

Cunninghamovi skalní fanoušci budou potěšeni, stejně jako jsem vždycky já, když některý z mých milovaných spisovatelů opět vydá nový titul. Pokud se Michael Cunningham zabydlel ve vaší knihovničce, určitě udělejte místo i Sněhové královně.

Na 245 stranách se odehrává zajímavý příběh, který má spád a nenudí. Humor a sebeironie mu není cizí. Je to velice slušně napsaná kniha, která nepotřebuje marketingovou masírku na každé třetí zastávce pražského metra jako spousta jiných knih.

Umělcova duše

Přes všechna výše uvedená pozitiva na mě Sněhová královna působila prvoplánově. Děj kromě sněhu a kokainu zasypávají klišé. Některé dialogy mi připadaly podivně konstruované, chvílemi jsem Tylerovi a Barrettovi nevěřila ani slovo.

Možná je to ale proto, že nerozumím křehké duši umělce závislého na bílém prášku. V Barrettových hlubokých úvahách je těžké se zorientovat. Metafyzické řeči nesnáším, což je ale čistě můj problém, ne Cunninghamův.

Od držitele Pulitzera bych ale  čekala něco víc. Ale kdo může pořád sypat esa z rukávu? Možná, že někdy jedno výborné dílo stačí a víc už není třeba (zdravím Harper Lee). Věc se má tak, že Sněhová královna mě vzala na večírek, kde mi nesedla společnost. Vám se z něj ale třeba nebude chtít vůbec odejít. To se tak v životě stává.