RECENZE: Rose Madder

Zápletka

Příběh vypráví o mladé ženě Rose. Je už čtrnáct let provdána za sadistického policistu Normana. Manžel jí celé ty roky tak týrá, že se to ani nedá popsat. Vlastně dá – Stephen King se v tom dost vyžívá. Rose dokonce přijde o ještě nenarozené dítě, se kterým se mimochodem později ještě setká. Tak, jako sama se sebou….

Jednoho dne, když přijde ta poslední „kapka“ – doslova i obrazně – se Rose rozhodne, že od svého muže uteče. Je to až příliš statečný počin, protože ona ví, že pomsta ji určitě nemine. Norman, kterému sama pro sebe říká „Bates“, je dobrý detektiv a má dlouhé prsty.

Rose odjede daleko – do 800 mil vzdáleného města – a tam se pokusí začít nový život. A skutečně, nejprve najde útočiště, přátele, později nový domov, zajímavou práci, a dokonce i velkou lásku. Co však najde ještě?

V malé zastavárně ji něčím okouzlí jeden obraz. Je na něm žena v purpurovém rouchu a hledí na starověký chrám. Ten obraz musí mít – jak ho získá, vám neprozradím – ale pověsí si jej pak doma na zeď a….začnou se dít věci! Obraz ožije a vytvoří vstupní bránu do jiného světa. Rose se stane Alenkou v říši divů, ovšem v hodně drsné podobě. Žena „za zrcadlem“ je totiž Rose Madder neboli Mořenová růže a naší Rose „pravé“ se hodně podobá, i když jinak, než byste si představovali. Obě ženy (v jedné) si navzájem nakonec prokážou službu, ta bude ale až příliš draze zaplacená…

Pomalu obrátila obraz na líc. Poklepala sklo na tóze, kterou měla žena na sobě. Tahle barva – ta purpurově červená – té se anglicky říká rose madder neboli mořenová růže.

Recenze

Kniha, tak jako všechny Kingovky, dobře ubíhá. Začíná Prologem a pokračuje deseti dalšími kapitolami, které jsou rozděleny ještě do menších podkapitol. Každá z nich, jak má King ve zvyku, končí tak, že prostě musíte začít číst tu další (ne každý autor tohle dokáže). Některé kapitoly jsou psány kurzívou a zdůrazňují tak význam Normanova příběhu a zvráceného uvažování. Ostatní kapitoly, zase v jiné linii, vyprávějí příběh a myšlenky hlavní hrdinky Rose. Celé to končí Epilogem, který vás bude, jak je u Kinga dalším dobrým zvykem, šokovat. Jestli se vám to bude ale líbit, anebo ne, to už si odhadnout netroufám.

Policajt se na něj koukal a usmíval se, ale jeho oči se neusmívaly. Jeho oči vypadaly…hladově. Najednou se ten muž s knírkem začal cítit jako jedno z těch tří prasátek, co seděla na lavičce v parku vedle velkého zlého vlka.

Jak se u Kinga tu a tam stává, tato kniha se od většiny jeho děl docela odlišuje. Připadá mi, že svým tématem jde spíše o jakousi „ženskou záležitost“. Muži jsou zde (v tom druhém světě) nazýváni „zvířaty“, a to někdy dobrými a někdy zlými. Ve finále o všem rozhodnou ženy a některé z nich budou působit opravdu podivně. Až si člověk opět klade otázku – je příběh celý jenom vymyšlená fantazie, anebo je to pravda? Co tady autor vlastně řeší? Máme co dočinění s blázny nebo se tu odehrává něco mystického? Úplně stejný dojem jsem měla z jeho mnohem později vydané knihy Ostrov Duma Key.

Ve chvíli, kdy se měsíc zabořil do stromů nalevo od zbořeného chrámu, koník opět zvedl hlavu a tentokrát potichu radostně zaržál. Rosie se podívala z kopce a uviděla přicházet Rose Madder. Silná, pěkně tvarovaná stehna se blýskala v bílém světle blednoucího měsíce. Cop se jí houpal ze strany na stranu jako kyvadlo na starých pendlovkách.

I jako Kingova fanynka mám k Rose Madder několik výhrad. Autorův styl se mi zdá až zbytečně popisný, a tudíž celkem zdlouhavý. A také naturalistický. Slovník jednotlivých protagonistů, zejména ten Normanův, mě v podstatě pohoršoval, i když vím, že jedině tak se dala vyjádřit jeho zvrhlost, brutalita, úchylky a povaha vůbec. Důvodem jistě také je, že se děj odehrává převážně v prostředí na spodku společnosti, případně mezi policisty toho nejhrubšího kalibru, a podle toho se také postavy vyjadřují.

Na druhou stranu mě leccos i zaujalo. Například zajímavý nápad výběru Roseina povolání, které jí téměř samo spadlo do klína a ve kterém se překvapivě našla. Čtení a nahrávání audioknih – s tím jsem se ještě nikdy v žádné knize nesetkala. V každém případě, i přesto, že mi trochu chyběl dokonalý překlad mojí favoritky Lindy Bartoškové, stále platí to, co říkám vždycky. Ať už Stephena Kinga máte rádi, anebo ne, Rose Madder je perfektně řemeslně zpracovaný román, kterému když budete chtít „za každou cenu“ něco vytknout, budete se muset hodně, hodně zamyslet.

Utržená hlava starého McClendona byla nalezena v příkopě vzdáleném třicet yardů od místa neštěstí, s otevřenými ústy a pořádným stříkancem kravského lejna v oku (Daniels byl už tehdy policajtem a policajti si takové věci mezi sebou řeknou). Všechny tyto detaily Normana ani v nejmenším nerozrušily; ve skutečnosti byl nehodou velice potěšen. Podle něho ten zvědavej starej parchant dostal přesně to, co si zasluhoval…

A jedna zajímavost na závěr. O románu Rose Madder se v roce 2009 uvažovalo jako o filmové adaptaci, ale protože všechny ty fantastické a mystické scény by bylo velmi těžké přenést na plátno tak, aby uspokojivě vyjadřovaly danou atmosféru, nebyl nakonec projekt realizován.