O krok pozadu je poctivá severská detektivka

Záhadné zmizení

Komisař Kurt Wallander prožívá velmi perné léto. Nejen, že se vyrovnává se smrtí otce a řeší závažný zdravotní problém, ale musí rozlousknout vraždu svého kolegy, Karla Everta Svedberga, a záhadné zmizení tří mladých lidí. Ti se rozhodli oslavit slunovrat v kostýmech z osmnáctého století na pikniku v národním parku. Pak se záhadně vypařili a až na pár pohlednic z Evropy jako by se po nich slehla zem.

Při pátrání po vrahovi kolegy Wallander navíc zjistí, že Svedberg nevěřil, že by si mládež jen tak odjela a pátral po pohřešované trojici na vlastní pěst. Kam se poděly pohřešované děti? Co Svedberg zjistil, že musel zemřít? Komisař Wallander pokračuje v pátrání, které započal jeho mrtvý spolupracovník. Vždy je však ve vyšetřování o pomyslný krok pozadu. Podaří se mu i přes to dostihnout vraha?

Poctivé krimi s bručounským detektivem

Když jsem si představovala postavu Kurta Wallandera, jako by Henningu Mankellovi z oka vypadl. Starší mrzoutský komisař trpící lehkou nadváhou a cukrovkou. Přesto paličatě odmítá lékařova doporučení a na zdravou životosprávu nijak nedbá. Na to je příliš zaměstnaný. V soukromém životě je osamocený. Je rozvedený, dcera má vlastní život, nedávno mu zesnul otec a opustila ho přítelkyně.

I když se u Wallandera žádných akčních scén nedočkáte, pracuje na případu na 110 %. Je skvělý v dedukci, hodně používá policejní instinkt a vede špičkový vyšetřovací tým. Vždy, když svoje kolegy požádá o zajištění stop nebo o podporu při vyšetřování, dokáží vše zvládnout na jedničku. Wallander má tak volné ruce pro vlastní úvahy a závěry.

„Něco se stalo,“ řekla. „Já nevím co. Ale něco vážného. Isa se mýlí. Nikam neodjeli. Pořád jsou tady. „Walander zahlédl v jejích očích slzy.“ „Proč mi nikdo nechce věřit? Poslouchal mě jediný člověk. Ale ten už mi nepomůže.“ Wallander zatajil dech. „Poslouchal vás jediný člověk,“ zopakoval opatrně. „Rozuměl jsem dobře?“ „Ano.“ „Předpokládám, že myslíte policistu, který vás navštívil na konci června.“ Překvapeně na něj pohlédla.“ (úryvek z knihy)

Toto byla moje první kniha od Henninga Mankella a musím konstatovat, že nebyla vůbec špatná. Taková klasická poctivá čtivá kriminálka z atraktivního severského prostředí. Děj měl příjemný spád, i když kdyby měla knížka o pár stránek méně, vůbec bych se nezlobila. Napínavé scény byly vhodně vyváženy popisem běžné policejní práce. Jednotlivé stopy autor opravdu pěkně servíroval. Vždy je dopodrobna rozebral a vůbec čtenáře tak nějak otcovsky provázel postupně případem, až jste s Wallanderem chodili i čůrat. Doslova.

Pohled do osmnáctého století

Také jsem ocenila, že nebyl problém číst knihu bez návaznosti na předchozí díly. Autor se hodně soustředil na případ a komisařovu minulost řešil jen okrajově, takže nebyl problém s orientací v ději.

V knize si pohřešovaní mladí lidé hráli na piknik z 18. století. K němu si pouštěli dobovou hudbu od Carla Michaela Bellmana, který je považován za švédského národního básníka a skladatele. Do jeho tvorby patří i Fredmanovy epištoly, které jsou v knize zmiňovány v podání dalšího švédského umělce a trubadůra Freda Åkerströma. Takže pokud vás zajímá, jaká muzika frčela ve Švédsku v 18. století, směle do toho.

Kdy O krok pozadu číst
- jste fanoušky severských detektivek
- máte rádi poctivé klasické kriminální příběhy
- oceníte, když má hrdina za zády extrémně schopný tým

Kdy O krok pozadu nečíst
- nemocný hrdina starší 50 let pro vás není atraktivní
- potrpíte si na honičky, střílečky a vůbec akční scény
- neustálé zmínky o nemoci vám lezou na nervy