Poetika, interpretace, styl

Kniha vychází vychází k příležitosti 100. výročí Staigerova narození, představuje reprezentativní průřez jeho celoživotním dílem. Kromě nejproslulejší Staigerovy knihy, Základních pojmů poetiky, výbor obsahuje autorovy programové studie a články, curyšský proslov s následným polemickým ohlasem i ukázky z korespondence a vzpomínek. Tři oddíly knihy dokládají Staigerův myšlenkový přínos ve třech nejdůležitějších, vzájemně se prolínajících oblastech: první je svědectvím Staigerova pokusu o vytvoření antropologicky fundované poetiky, druhý přináší texty věnované - především v dialogu s filosofií M. Heideggera - problematice literární hermeneutiky, ve třetím jsou zahrnuty texty vymezující Staigerův osobitý koncept stylu a zabývající se otázkou estetického hodnocení literárních děl.EMIL STAIGER (8. 2. 1908 Kreuzlingen - 28. 4. 1987 Horgen), švýcarský germanista, literární vědec a překladatel. Po studiích teologie, germanistiky a klasické filologie se roku 1934 habilitoval na katedře germanistiky curyšské univerzity, kde působil jako profesor v letech 1943 až 1976. Díky svým přednáškám a knihám Čas jako básníkova představivost (1939), Základní pojmy poetiky (1946), Umění interpretace (1955) a Goethe (1952-1959) Staiger nabyl pověsti mistrovského interpreta literatury a ve 40. a 50. letech byl i v mezinárodním kontextu vnímán jako mimořádná osobnost německé literární vědy. Svým důrazem na empatickou interpretaci samotného literárního textu se Staiger vymezil vůči dobovým pozitivistickým, duchovědným, sociologickým či psychoanalytickým přístupům, v nichž je literární dílo degradováno na ilustrativní doklad té které metodologie.Východiskem k "autonomnímu" výkladu literárního díla se Staigerovi staly některé osnovné motivy Heideggerovy filosofie: podle Staigera básník rozvrhuje "časovaným" tvarem díla rytmus jedinečné lidské existence, vlastním úkolem literárního interpreta je pak nadšeně vnímavá rezonance tohoto individuálního rytmu. Chápání literárního díla, ale rovněž tvůrčí osobnosti a určité umělecké epochy jako časově strukturovaných událostí umožnilo Staigerovi vykládat tyto fenomény shodně coby výraz "stylu", přičemž sám svůj interpretační přístup nazýval "stylovou kritikou". Moderní literaturu nerezonující s jeho představami o "stylotvorném" poslání umění Staiger napadl v proslovu Literatura a veřejnost (1966), který vyvolal široký mediální ohlas a vedl k Staigerově vědecké ostrakizaci i k dlouhodobému paušálnímu odmítání tzv. werkimanentní metody, za jejíhož představitele byl pokládán. Teprve v posledním desetiletí začíná být přínos Staigerova díla opět spravedlivěji hodnocen a jeho metodologický koncept je se stále určitější zřetelností vnímán jako jeden z klíčových impulsů ve vývoji moderní literární vědy.

Sdílet 0