Pod bledou oblohou (poškozená)

Po skvělé knize Hleď, prázdnota přichází Philip Fracassi se svou druhou sbírkou povídek. A je stejně tak dobrá, jako ta předchozí, o čemž svědčí nominace na Bram Stoker Award. Jak už název napovídá, většina z osmi příběhů má víceméně společného jmenovatele – oblohu. Někdy může představovat nečekanou hrozbu – ať už se jedná o přírodní katastrofu, mimozemskou civilizaci či jen prosté selhání lidského faktoru – a jindy jsou hlavní postavy prostě jen rádi, že ji mohou spatřit. Více než cokoliv jiného je ale ve všech povídkách cítit neustálá přítomnost smrti. Předmluvu sepsal Josh Malerman, kterého u nás můžete znát díky románům Inspekce, Birdbox a jeho pokračování Malorie. Fracassiho v ní vychválil do nebes a to zcela oprávněně. Pořadí povídek je výborně zvolené a díky tomu kniha nabírá doslova vražedné tempo hned od samého začátku. Žně jsou na jednu stranu dojemným příběhem mnohaletého přátelství a na druhou stranu pořádným masakrem odehrávajícím s v malém kostelíku uprostřed kukuřičných lánů. Chystanou svatbu naruší nejen neukáznění svatebčané, ale také blížící se ničivá přírodní katastrofa. Povídka, která rezonuje ještě hodně dlouho po přečtení. To stejné platí i o druhém příběhu s názvem Kolo. Zatímco předchozí povídka si mírně pohrává s nadpřirozenými prvky, tahle noční můra by klidně mohla potkat každého z nás. Při zvuku blížícího se letadla se po jedenáctém září většina z nás bude asi už navždy na oblohu dívat s obavami a úzkostí. I když je příběh z části předvídatelný, vsadím se, že vás nakonec dostane stejně jako mě. Barman z mlíčňáku je zástupcem kosmického hororu, za jehož zakladatele je považován H. P. Lovecraft a rozhodně se jedná o povedenou poctu tomuto velikánovi. V Symfonii Ester po smrti milované osoby uniká před krutou realitou do svého imaginárního „pekelného“ světa. Čeká vás hodně snových výjevů a při čtení možná zavzpomínáte na del Torův Faunův labyrint. Jestlipak byl snímek podvědomě předlohou i samotnému Fracassimu? Ateuchus je povídka jako vystřižená z oblíbeného seriálu mého dětství Krajní meze. Mimozemská civilizace ukrytá po tisíce let v meteoritu se probouzí k životu. Velice napínavá věc s prvky body hororu. ID je vyprávěna v první osobě mužem, jenž skončí na psychiatrickém oddělení, kde se seznamuje s pozoruhodnou ženou. Oproti ostatním povídkám se jedná o civilní příběh o přátelství a nelehkých osudech. V povídce Křehké sny další přírodní katastrofa převrátí hlavnímu hrdinovi život doslova vzhůru nohama. Jedná se o další kousek, který z hlavy jen tak nevyženete. Smrťák, můj starý přítel pojednává o celoživotním přátelství obyčejného smrtelníka a.....Smrťáka. Zní to možná krapet bizarně a z počátku může povídka působit úsměvně, nicméně se autor rozhodl hrát na vážnou notu, a tak se ve finále z příběhu stává dost smutná záležitost, po které zvlhnou oči nejednomu čtenáři. Velmi povedené zakončení celé sbírky. Fracassi maluje děsivé výjevy s takovou autenticitou, až máte pocit, jako byste sami byli hlavními aktéry. To platí hlavně pro kousky Žně, Kolo a Křehké sny. Jeho tvorba je unikátní především ve skvělém vykreslení postav a jejich emocí. Díky tomu vám přirůstají k srdci, s napětím sledujete jejich počínání a jen těžko se s nimi loučíte. Tato sbírka dostává jasných šest hvězdiček z pěti.

Tato kniha mě strašně překvapila. Dostala jsem úplně něco jiného než jsem čekala. Moje očekávání bylo vlasy stojící hrůzou, noční buzení a nespavost ze strachu. Já ale dostala něco víc. Něco, co se mi dostalo hluboko do hlavy, něco nad čím musíte přemýšlet po dočtení každé povídky. Něco, co vám nějakou dobu nedá spát. Ten strach je ale jinačí, není to ten typický strach, který máte při krvavém hororu. Tento strach je hlubší a temnější. Za mě opravdu skvělé! Nikdy jsem nečekala, že mě hororová povídka pobaví i dojme.

Pod bledou oblohou ve mně vyvolala rozporuplné pocity. Některé povídky mě moc nezaujaly, jiné mě ale vtáhly svou dusivou atmosférou a znepokojivými obrazy. Pro mě osobně je to spíše takový "neklasický" horor, spíš děsivý tím, že by se některé situace mohly klidně stát i ve skutečnosti.

4,5 ⭐ Smrt je jediná jistota v našem životě. Různé příběhy, různé události pod bledě modrou oblohou a Philip Fracassi, který vám je v osmi povídkách odvypráví. Autor mě dostal už svou Saccullinou a poté Sirotčincem v údolí a tady ukázal, že umí i luxusní povídky, z kterých vám půjde mráz po zádech. Napětí vám vyšponuje na maximum a z obyčejného dne vám udělá pěkné drama. Roztočí vás na ruském kole, na baru vám namíchá mléčný koktejl a přes křehké sny se Smrťák stane vaším přítelem. Fraccasi vám dá jedinou jistotu a to neklid. "Smrti se nebojím, proč se bát něčeho, co je tak nevyhnutelné, jen doufám, že to nepřijde příliš brzy

Pod bledou oblohou je skutečně ukázkou rozmanitého spisovatelského talentu. Philip Fracassi svou další v češtině vydanou knihou stvrzuje pozici jednoho z nejlepších hororových autorů současnosti. V jeho podání se z těch nejobyčejnějších situací nebo potenciálně velkých dnů lidských životů může stát nervy drásající drama, přímo napěchované nepřirozenými událostmi. Pod jeho vedením nahlížíme za oponu naší reality, kde se v temnotě skrývají věci, jež naše křehká mysl ve vlastním zájmu není s to zachytit a pojmout. Autor píše se zkušenou lehkostí a já jsem jen rád, že – jako u jeho předchozích knih – rozhodně nešlo o přehmat. Naopak. Tohle je hororová perla, která by vám rozhodně neměla uniknout. I díky nádherné obálce a výbornému překladu Lenky Němečkové. Pokud máte rádi staromilský horor, přitom okořeněný o koňskou dávku originality, nevšedních nových prvků a hutnou atmosféru, nehledejte dál. Fracassiho nebývale obrazotvorné vypravěčství je tu pro vás. Stačí jen natáhnout ruku a nechat se vést do sladkého prázdna, vzpouzejícího se zdravému rozumu…