Rozhovor se Sharon J. Bolton o její tvorbě i nejnovější knize

Jako malá jste snila o tom, že se stanete herečkou a tanečnicí. Kam se ten sen poděl?

Stal se z něho ještě o něco lepší sen – že se stanu spisovatelkou. A ten se mi splnil.

Jak se z vás vlastně stala spisovatelka? Psala jste ráda už od dětství, nebo jste s literaturou začala až v pozdějším věku?

Odjakživa jsem milovala příběhy. Dlouhou dobu mě ale vůbec nenapadlo, že bych je mohla taky sama tvořit, takže k psaní beletrie jsem se dostala až později. Myslím, že to začalo námětem na příběh, o kterém jsem věděla, že ho prostě nemůžu nechat být. Trvalo pár let, než se mi rukopis podařilo vydat. Ale když jsem uspěla a napsala první knihu, věděla jsem, že tohle je činnost, kterou bych chtěla vykonávat celý život.

Proč jste si vybrala žánr temné detektivky a thrilleru? Přitahuje vás něčím?

Abyste se stali dobrým spisovatelem, musíte psát příběhy, které vás baví – a já jsem si vždycky nejvíc užívala propracované a mysteriózní knihy s nádechem nadpřirozena. V mládí byli mými oblíbenými autory Charlotte Brontëová a Stephen King – a já si sama ráda připadám jako taková směska jejich vybroušených spisovatelských stylů!

Napadlo vás někdy, že se vaše knihy dočkají takového úspěchu?

Vím, jak těžké pro mě bylo najít nakladatele a trvalo dva roky, než jsem natrefila na někoho, kdo se mé knihy ujal. Když k tomu ale konečně došlo, byla jsem radostí bez sebe. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že se moje knihy budou překládat do tolika cizích jazyků a začnou vycházet po celém světě. To pro mě bylo neuvěřitelným překvapením a příjemným bonusem. A jednou z nejkrásnějších věcí pro mě je, že se mi ozývají čtenáři z celého světa, lidi, které vůbec neznám, a které moje psaní zaujalo a něčím zasáhlo.

Za své knihy jste obdržela mnoho ocenění. Ze kterého z nich máte největší radost?

Moje první kniha Obětina žádné významné ceny nezískala, ale byla na mnohé z nich nominovaná, a to doslova po celém světě. To pro mě znamená asi nejvíc. Dostala jsem tak jakýsi nepopiratelný důkaz, že jsem napsala opravdu dobrý příběh.

Myslíte, že byste mohla někdy napsat román v trošku pozitivnějším žánru?

Asi nerozumím otázce. Říkáte mi snad, že krimi není dost pozitivní? Jak by mohlo nebýt? Máme tu přece věčný souboj dobra a zla, k němuž se v současné krimi literatuře přistupuje opravdu zajímavě a také s ohledem na život a dění v moderním světě. Krimi romány jsou pro čtenáře velmi vzrušující, přinášejí jim pocit naplnění, zadostiučinění a také určitou spokojenost. Všechno na tomto žánru je přece nutně pozitivní.

Necháváte se při své práci inspirovat tvorbou jiných autorů?

Všichni spisovatelé jsou a budou ovlivňování těmi, kteří tu byli před nimi, a někdy také svými soudobými kolegy. Tohle je přirozené a taky prospěšné. Kromě Charlotte Brontëové a Stephena Kinga, které jsem už zmiňovala, miluju Charlese Dickense a Wilkieho Collinse. Ze současných autorů, jejichž tvorbu obdivuji, bych zmínila Gillian Flynnovou, Joanne Harrisovou, Kate Atkinsonovou, Sarah Pinboroughovou. A nesmím samozřejmě zapomenout ani na svou skvělou přítelkyni Belindu Bauerovou.

Jak se vlastně rodí vaše příběhy? Předcházejí jim nějaké velké přípravy, nebo vznikají spontánně?

Všude kolem nás je spousta nápadů a inspirace. Podobně jako ostatním lidem se mi jich v hlavě za den uhnízdí hned několik. Jste-li spisovatel, spočívá celý trik v rozpoznání budoucího potenciálu těchto nápadů a v jejich zapamatování do doby, kdy na ně bude ta správná chvíle. Moje šťastné číslo je trojka. Takže když se mi sejdou tři nápady a vidím mezi nimi určité spojení, vím, že je čas začít pracovat na nové knize.

Souvisí to, že jste se odstěhovala z Londýna, s vaším psaním? Nebyl pro vás londýnský život dostatečnou inspirací?

Opustili jsme Londýn kvůli manželově práci v Oxfordu. V Londýně se mi pracovalo skvěle a byla jsem tam spokojená – a v mnoha ohledech by pro mě bylo jednodušší tam zůstat. Série s Lacey Flintovou je totiž celá zasazená do londýnských lokací. Takže procházky po místech, o nichž píšu, bývávaly mnohem jednodušeji uskutečnitelné, než jsou teď. Londýn ale pořád miluju, a pokaždé, když do něj zavítám, si tak napůl přeju, abych tam zase mohla žít.

Promítá se vaše psaní a témata, jimiž se v románech zabýváte, i do vašeho osobního života?

No to díkybohu ne! A teď vážně, obvykle strávím tak dva až tři měsíce přípravami a průzkumem terénu a až pak začnu doopravdy pracovat na knize samotné. Občas se mi stane, že mě tyto přípravné fáze uvrhnou do opravdu temných stavů mysli – což má také vliv na mé psychické rozpoložení. Naštěstí mám ale skvělou léčebnou kúru – veškeré chmury a temné myšlenky zpracovávám tak, že se z nich vypíšu.

Oblíbenou postavou je ve vašich thrillerech mladá policistka Lacey Flintová – jak vlastně tato postava vznikla? Inspiroval vás k ní někdo konkrétní?

Lacey Flintová se vyloupla vlastně proto, že sama jako čtenář miluju nespolehlivé vypravěče a postavy, kterým nemůžete v knihách věřit. A dalším důvodem je, že jsem chtěla napsat mysteriózní příběh, jehož hlavní hrdinka by byla pro čtenáře jednak charakterově přitažlivá, ale také trošku znepokojující.

V červnu 2018 vyjde v České republice váš thriller Temné říční proudy, který je čtvrtým dílem série se zmiňovanou Lacey Flintovou. Pojí se k této knize nějaký příběh nebo zajímavost?

Už dlouhé roky mě fascinuje Temže, především ta její část, která prochází přímo Londýnem. Líbí se mi její síla a tajemství ukrytá v jejích zákrutách. Zároveň mám z té řeky ale trochu strach. Ve svých knihách velmi ráda pracuji s legendami a mytologií, které jsou mi velkou inspirací, a snažím se je zapracovat do moderního prostředí a dát jim zajímavý soudobý kontext. V Temných říčních proudech jsem se tak postavila výzvě a překročila hranice své dosavadní tvorby.

Autogramiáda Sharon J. Bolton