Příjemné posezení s Kafem a cigárkem

Asi se všichni shodneme na tom, že pro psaní je důležité to, abyste VĚDĚLI, o čem píšete. Nejste-li si jisti v kramflících a plácáte se v tématu jako v mělké louži, těžko čtenáře přesvědčíte, že to myslíte vážně. A pokud by se k tomu někde našla špetka talentu a citu pro psaní, je to jen ku prospěchu celé věci.

Skvost mezi blogy

V dnešní době svobodného projevu se na internetu potuluje spousta blogů, deníčků a zápisků aspirujících na literární počin, ale jak už to tak bývá, zdaleka ne všechny jsou toho schopny. Ne tak však zrno mezi plevami – blog Kafe a cigárko, který píše herečka Marie Doležalová. Hrála Sašu v televizním sitcomu Comeback a můžete ji vidět i v divadle na Fidlovačce. Ale taky píše. To už by vás mohlo zajímat možná trochu víc.

V poslední době se všude vyrojily články a rozhovory s autorkou, ve kterých Marie svorně uvádí, že psávala vždycky – deníčky, povídky, básničky. Co ji ale vedlo k tomu, aby zveřejnila svá díla na blogu? Představte si, že bydlíte ve městě, kde žijí fialoví jednorožci. Všichni okolo vás vědí, že tam žijí fialoví jednorožci, ale lidé ze sousedního města to netuší. Budete vykládat svým sousedům, že se vám zase jeden pase před barákem, nebo těm ostatním vylíčíte, že máte fialové jednorožce a že jsou bezva, ale žerou vám krokusy?

Je to sice trochu divoká metafora, ale princip zůstává. Jelikož Marie v tom pomyslném světě fialových jednorožců žije, rozhodla se, že zveřejní všechny ty historky, zážitky a skutečnosti, nad kterými se už ani nepozastavuje a naservíruje je těm, kteří ten její obláček hereckého světa znají až z té strany před oponou. A z pochybných článků v periodicích.

Sebeironie, cynismus i laskavost

Kafe a cigárko je sbírkou textů vypravěčských, přemýšlivých, hodnotících a vysvětlujících. Střídají se zde krátké historky ze zákulisí s výčtovými seznamy („Šest typů ponižujících telefonátů, které herci zažívají.“) s články, které se snaží uvádět na pravou míru zakořeněná klišé („Spí herečky s režiséry?“). Ačkoliv se autorka nebojí sebeironie a cynismu, celá kniha je protkaná takřka dívčí laskavostí a skoro až vidíte ten stydlivý úsměšek, když Marie své texty píše.

Nedá se autorce upřít, že psát umí. Texty jsou ve svém krátkém rozsahu dobře vystavěné, stylisticky zvládnuté a vždycky výborně vypointované. Kvalitě samozřejmě přidává i dokonalá znalost prostředí a osobní zaujetí. Některé z textů pak ještě doplňují krátké stripy z grafického tabletu Honzy Hofmana, což je pravděpodobně důvod, proč bylo usouzeno, že by kniha mohla zapadnout do zdejšího sci-fi, fantasy, hororovo-komiksového rybníčku, nicméně v tomhle případě to asi nebyl úplně dobrý odhad.

Stripy v tomto případě plní „pouze“ funkci ilustrační, bez kontextu příslušné historky jen málo z nich dává smysl. To samozřejmě neznamená, že by byly špatné! Honza Hofman si je ve svém čistém, graficko-kreslířském stylu jistý; ví, co dělá a jeho strohé obrázky dokonale pasují k trefným, pádným textům Marie. Ani jeden se neschovává za žádné manýristické kudrlinky a zbytečnou zdobnost. Prostě tady to máte, jaképak copak.

Neobvyklý formát

Jak už všichni víme, za tento počin získala Marie Doležalová Magnesii Literu v kategorii Magnesia blog roku. Ruku v ruce s tou skleněnou dekorací jde samozřejmě i peněžitá odměna, kterou se Marie rozhodla věnovat své knize, aby mohla být vydána v té nejlepší možné podobě a podle představ všech zainteresovaných. Nebyl to špatný tah.

Kniha je co do estetické stránky přinejmenším zajímavá a kombinace podlouhlého formátu s výraznou grafikou obálky z ní dělá kus, který v knihkupectví nebudete muset dlouho hledat, protože z regálu téměř křičí. A teda nevím, zda oceníte i takové věci, ale když ji vezmete do ruky, otevřete, promnete (a očicháte), musíte uznat, že ten papír je boží. Chtěla bych z něj peřiny a záclony a ručníky.

I když by se mohlo zdát, že knižní formát prostě nemá chybu, objeví se malinký kamínek úrazu. Vraťme se na začátek a připomeňme, že Kafe a cigárko je původně internetový blog s frekvencí zveřejňování jednou týdně. A upřímně, u tištěného vydání by se na to nemělo zapomínat a pro lepší zážitek z četby by se k němu mělo přistupovat jako k blogu. Jedním z funkčních pilířů Maruščina literárního stylu je právě ona stručnost a výstižnost.

Kouzlo blogu versus kniha

Na blogu to funguje výborně! Ale v knize ne… Když za sebe naskládáte x krátkých, vtipných a intenzivních textů a pokusíte se je všecky přečíst na jeden zátah, tak po páté až osmé povídce už se nebavíte tak jako u té první. U textů se začne projevovat jistá schematičnost, stručnost vás přinutí je číst rychle a pořádně si je nevychutnáte.

Pak si začnete všímat jistých vět, frází a slovních spojení, které se opakují poměrně často, a to vás taky možná začne trochu rušit. (Kdybych si za každý opis „my herci“ dělala čárku, byl by z toho plotek jako za celé čtyři roky střední školy strávené v ostravských restauračních podnicích pochybné úrovně.)

Čtení, které pobaví

Ale pozor! Neříkám, že je to špatné, to ne! Přeci jen to Literu nezískalo jen tak pro nic. Neříkám, že to jako kniha vyjít neměla. To ne. Internet je pomíjivý a spousta podobných projektů dostává svou soubornou, tištěnou formu, protože papír je papír. Jen říkám, že blog a kniha jsou dvě různá média a vyžadují trochu jiný přístup. Čtenář by měl myslet na to, že „Kafe a cigárko“ je taková offline verze blogu, tudíž by k němu neměl přistupovat jako k jakékoliv jiné próze.

Takže abychom to nějak shrnuli. Marie nejenže hraje, ale i píše. A píše dobře – mile a srandovně. Je to takové holčičí čtení. Nemá ambice změnit vám život a pohled na svět. Pravděpodobně polovinu z těch textů zapomenete. Ale to je vlastně jedno. O nic nejde. Ona se chce vypsat a vás pobavit. Vy si počtete a pobavíte se. Vzájemně to funguje. A to je hlavní.